Růžová fáze měsíce / IV. Couvání

13. července 2015 v 2:15 | Thorianna |  RŮŽOVÁ FÁZE MĚSÍCE


AN: Předposlední kapitola, přeji příjemné čtení! ʕง•ᴥ•ʔง
  1. Couvání
Přestal jsem se stýkat s Viktorem. Přišlo to úplně samo, po onom večeru v čajovně, kde mě přepadl polibkem, jsem si od něj potřeboval na okamžik odpočinout a tedy jsem už za ním nechodil. Ale nemohl jsem si nepřiznat, jak moc mi chyběl. Byl jsem na něj taky docela naštvaný, protože jsem si uvědomil, že jej potřebuji stejně, jako on mě. Tak rychle jsem si přivyknul na jeho přítomnost, že mě jeho absence úplně drtila. Najednou u mě nebyl nikdo, komu bych mohl říkat naše vtípky, protože je nikdo nechápal, ani nebyl nikdo kdo by se mnou chodil do Tesca a přitom si se mnou povídal o tom, zda je ve vesmíru ještě nějaký život, mimo ten nás.
Nedalo mi to a musel jsem se posadit k počítači a začít psát. Zpočátku jsem ani nevěděl, o čem vlastně, ale nakonec to ke mě přišlo úplně samo. Slova se objevovala na obrazovce a já stále psal, několik hodin v kuse, i když mě už bolely oči a svaly na zádech pálily. Jakmile jsem měl napsaných několik stran, ani jsem je po sobě nepřečetl a program na psaní jsem vypnul. Nechtěl jsem si totiž ony slova nadále připomínat. V hloubi duše jsem ale věděl, že píšu o Viktorovi. Kdyby si to přečetl kdokoliv z jeho kamarádů, okamžitě by jej v textu poznal.
Dny se neuvěřitelně táhly. Náhle jsem totiž měl tolik volného času, že jsem netušil, co si s ním mám počít. Začal jsem se znovu učit, protože jsem předtím výrazně polevil a opět jsem musel přijmout dobře známou osamělost, která mi však už na dále nebyla příjemná. Uvědomil jsem si, že mě už nebaví, být sám. Chtěl jsem být s někým. Chtěl jsem být s ním. Měl jsme o něj něj totiž strach, věděl jsem, jaký Viktor umí být a třásl jsem se z představy, že vyvede nějakou hloupost ať už z nudy, nebo z touhy mít mě po svém boku. I přesto jsem za ním nešel. Později jsem toho však velmi litoval.
Jednou v noci, mi úplně z ničeho nic zazvonil mobil. Probudila mě sestra, která ještě ponocovala na počítači, že mi někdo volá. Velice rozespale jsem si vzal mobil do ruky a zamžoural jsem na display. Byl to Viktor. Překvapilo mě to, protože za tu dobu, co jsme se neviděli, mi neposlal ani zprávu. Trochu jsem se bál, co uslyším na druhé straně. Představoval jsem si opilého Viktora, jak mi do ucha plácá nesmysly a přemýšlel jsem zda mi to za to vůbec stojí. I přesto jsem však váhavě jsem hovor přijal.
"Ehm.. haló?"
"Marku? Jsi to ty?" na druhé straně zněl rozrušený dívčí hlas, který jsem nepoznával.
"Jo... kdo volá?" zamumlal jsem rozespale a posadil se na posteli.
"Tady Alice, viděli jsme se naposledy u Viktora-"
"Jo, už vím. Co se stalo?"
"Jde o Viktora. On se asi úplně zbláznil, stojí tady na střeše čajovny a chce skočit dolů!"
"COŽE?!" Vykřiknul jsem vyděšeně. Moje sestra si se zájmem sundala sluchátka. "Zavolali jste hasiče, nebo sanitku,aby ho sundali?!"
"No, jenže ono to není až tak jednoduchý..." Alice na chvilku zaváhala. Pochopil jsem, Viktor je pravděpodobně pod vlivem drog. Na okamžik jsem na její straně zaslechnul něčí tlumené povykování. Po chvilce ticha, kdy Alice tomu povyku naslouchala, znovu promluvila: "Poslyš, pořád tu na nás křičí, že nesleze, dokud tě neuvidí, hodně by nám pomohlo, kdybys..."
"Chápu, už jsem na cestě, jenom se obleču." Přikývnul jsem a začal se oblékat.
"Dobře, jedu ti naproti autem, řekni mi, kterým směrem půjdeš."
Když jsem šel směrem k městu, tak jsem se ještě díval na mobil, kde jsem zjistil, že mi někdo poslal velké množství zpráv. Samozřejmě byly všechny od Viktora. Očividně mi poslal esemesku každých patnáct minut a s každou další se jeho schopnost normálně psát zhoršovala. První se mě pokusila přesvědčit, ať příjdu za ním. Když jsem mu neodpověděl, začal mne přemlouvat a žadonit. Potom přišly výhružky o tom, že jestli se neukážu, tak si ublíží. Ruka se mi třásla jak jsem si četl další a další zprávy obsahující Viktorovu touhu mě vidět, mísící se s vyhrožováním. Poslední esemeska byla tak zmatená a tak špatně napsaná, že jsem absolutně netušil, co mi tím chtěl říct. Asi deset minut po tom, co mi ji odeslal, mi z jeho mobilu zavolala Alice. Začínal jsem mít opravdu strach z toho, čeho je Viktor schopný.
Alice byla sama hodně rozrušená a když mě vezla na místo, tak mi pouze ve zkratce řekla, co se děje. "Byli jsme u něj na návštěvě a byl úplně v pohodě, měl dobrou náladu, pořád vtipkoval prostě nikoho z nás by to ani ve snu nenapadlo. Šli jsme všichni do čajovny a složili jsme se na docela silné saké - víš co to je? Takový to japonský víno. No, jenomže tak nějak jsme neměli na pití chuť, tak to skoro všechno vypil Viktor. Ze začátku nám to bylo úplně jedno, jenomže on pak propadl do hrozný deprese, začal nám vyprávět jak se cítí hrozně sám a jak je pořád hrozně unavenej, tak jsme ho trochu utišili a bylo to v pohodě, jenomže on pak odešel sám ven, kde se úplně totálně zhulil a než jsme si všimnuli, že zmizel, tak už se mu povedlo vylézt na střechu. Chtěli jsme ho sundat, ale pokaždé, když se k němu někdo přiblíží, tak začne úplně balancovat a vyhrožovat nám, že skočí. A taky pořád křičí, že chce tebe a já nevím co všechno. Zkrátka jsi naše jediná naděje, jinak budeme muset asi fakt zavolat ty hasiče a Viktor bude v pěkným průseru."
Hlasitě jsem polknul. Trochu mi bylo nevolno z představy, že jsem Viktorova jediná naděje. Když jsme vystoupili kousek od domu, ve kterém se nacházela čajovna, tak jsem si všimnul, že pod čajovnou stojí fůra lidí a s hrůzou očích sledují velmi hlučnou postavu, která se očividně s někým hádala na špičce střechy. Poznal jsem Viktorův hlas, ale znepokojilo mě, jak podivně zněl. Takto rozčileného jsem ho nikdy nezažil.
"Marku!" Vykřikl Kryštof, když mě uviděl, jak jdu směrem k nim a přiběhl mi naproti. "Díky Bohu, konečně někdo, kdo toho debila přinutí slízt dolů. Už probudil několik lidí tady v domech, pořád se je snažíme přesvědčit, že nemají nikoho volat, že to zvládneme, ale bojíme se, že na to nějak nestačíme...."
Začal mě pošťuchovat směrem dovnitř do čajovny. Po cestě jsme potkali postarší ženu s dlouhými vlasy, které čajovna patřila. "Děcka, to už se nedá, posunul se až na kraj střechy, kde může kdykoliv spadnout, musíme někoho zavolat-" promluvila na Kryštofa, ten ji však ihned zarazil.
"Ne, nic takového, máme to pod kontrolou. Tady Marek ho přesvědčí, aby slezl," řekl a poplácal mne velkou rukou po rameni, až jsem se z té neuvěřitelné zodpovědnosti roztřásl. Co když mě Viktor nebude chtít poslechnout? A co když v tom horší případě, bude chtít, abychom spolu skočili? Hlavu mi zaplňovaly podobné myšlenky, jedna nepravděpodobnější než druhá, když jsem musel vylést na střechu po úzkých dřevěných schodech. Veronika, která stála na střeše mi pomohla nahoru a já se rozhlédnul po střeše, kterou osvětlovaly pouliční světla ulic. Ocitl jsem se na maličkatém balkónku, který vypadal, jako by jej někdo ostrým nožem vykrojil do střechy. Všude bylo plno květunáčů - očividně se jednalo o malou soukromou zahrádku čajovny. Samotná střecha se napojovala na vysokou silnou zeď, s několika komíny. Za jedním z těch komínů stál Viktor, držel se pouze jednou rukou a nebezpečně balancoval ve výšce. Veronika na něj přestala křičet a řekla mi, jak se za ním dostanu. Když mi pomáhala vyskočit z vyříznutého balkonu na sřechu, tak jí neušlo, jak jsem se třásl strachy.
"Neboj se, Viktor určitě sleze. Jakmile tě uvidí, tak si všechno rozmyslí. Věř mi."
Pouze jsem mlčky přikývl a pak se vydal po šikmé střeše nahoru ke zdi. Moje nohy, které se mi doteď třísly jako by byly z rosolu, najednou byly pevné, jak je posílil strach a adrenalin. Skrčený, rukama se dotýkajíc starých pálených tašek, jsem se dostal nahoru a vylezl na cihlovou zeď. Ukázalo se, že byla dostatečně tlustá na to, aby se po ní dalo pohodlně přejít, bohužel jsem si však netroufnul na to, abych se postavil, proto jsem se velmi pomalu soukal skoro po čtyřech a pokoušel se nedívat se dolů. Viktor už na mě čekal. Poznal mě v momentě, kdy mě zahlédnul na balkoně. Jakmile jsem se začínal přibližovat k němu, tak ke mě natahoval ruce, jako žiznící v poušti po vodě. Když se naše ruce střetly, jak najednou balancovat přestal, jeho stisk nabral na síle a on si mě silně přitíhnul do své náruče, kde mě pevně stisknul. Trochu jsem zalapal po dechu, když mě do nosu udeřila jeho vůně, kterou jsem už delší dobu nepocítil. Viktor mě hodně dlouho objímal a líbal do vlasů, než vůbec promluvil - já sám jsem se promluvit neodvážil. Po chvilce, když jsme se navzájem drželi v náručí, tak Viktor zašeptal do ucha: "Kdyby jsi nepřišel, tak bych určitě skočil."
"Ach Viktore," z jeho tónu hlasu se mi najednou chtělo plakat. Věděl jsem, že Viktor byl opilý a zhulený, ale i přesto mě ona věta bodla do srdce. Viktor mi najednou připadal jako ten nejsmutnější člověk na zemi a já nevěděl, jak mu pomoci. "Viktore prosím, slez dolů. Já slibuju, že tě už neopustím a je mi úplně jedno, jaký jsi a co ke mě cítíš. Jenom prosím, slez dolů a neskákej, já bych se asi zbláznil, kdyby se zabil někdo tak skvělý jako jsi ty. Ty jsi skvělý člověk Viktore. Jestli umřeš, tak já... já...."
Viktor se ode mě odtáhnul a palcem mi utřel slzu z tváře. Najednou se lehce usmál a já v jeho tváři opět uviděl toho starého Viktora, toho úžasného člověka, který mě neustále fascinoval a jeho přítomnost mne naplňovala a motivovala zároveň. "Polib mě." Řekl mi.
"Viktore, prosím-"
"Polib mě a já slibuju, že slezu dolů. Když mě políbíš, tak budu mít jistotu, že to jsi právě řekl, je pravda, protože, když jsi mě opustil, tak jsi mi ublížil a já potřebuji vědět, že to už neuděláš."
Nervózně jsem se podíval dolů pod sebe na tu výšku a ještě více se na toho blázna přitisknul.
"Dobře," přikývl jsem a nechal Viktora, ať mě políbí. Zatímco se naše rty k sobě přitisknuly, tak já v hlavě odpočítával vteřiny do konce. Jakmile jsme se odtrhli, tak zatímco jsem pevně svíral jeho ruku, tak jsme sešli po zídce a následně i po šikmé střeše dolů na balkon. Za tu dobu se Viktor ani na vteřinu neodhodlal udělat nějakou pořádnou hloupost. Viděl jsem tváře Kryštofa, Veroniky jak nás napjatě sledují. Jakmile jsme byli v bezpečí a naše chodidla pevně stanuly na kachličkách balkonu, tak jako by úplně všichni, včetně nás dvou vydechli úlevou. To však trvalo jenom vteřinku, protože Veronika se náhle probrala a než ji stačil kdokoliv zastavit, tak přiskočila k Viktorovi a vrazila mu pěstí do obličeje, i když byl skoro dvakrát tak velký jako ona.
"TY KRETÉNE! TY DEBILE! CO SIS JAKO MYSLEL?!" Vřeštěla a tloukla ho, dokud ji Kryštof neodtáhnul pryč. Viktor klečel na zemi a držel se za nos, ze kterého se valila horká krev. Než jsem odjeli autem, tak jsem Viktorovi skočil na záchod pro toaletní papír, kterým si utřel zarudlá ústa. Když jsme jeli autem, Kryštof nadával, že se v té čajovně teď nemůžou ukázat celou věčnost a jaké mají štěstí, že nikdo nezavolal policii a když si dával přestávku od mluvení, tak zase nadávala Veronika. Viktor je však očividně vůbec neposlouchal. Měl hlavu položenou na mém rameni a vypadal, že spí, jeho ruka, která však svírala tu mou, občas zesílila stisk, když padlo jeho jméno. Vysadili nás u topolů. Bylo nám sděleno, že jsou po tomto zážitku příliš unavení a raději pojedou domů, musel jsem jim však slíbit, že se od Viktora nehnu, dokud nevystřízlivý.
Jakmile jsme došli do jeho chatky, tak Viktor sebou hodil na postel a chtěl, ať spím vedle něj. Uposlechl jsem a jak jsme spolu leželi, tak mi Viktor neustále hladil tváře i vlasy, jako bych pro něj byl to nejcennější, co má. Všechno jsem si to nechal líbit, věděl jsem totiž, jak je to pro něj důležité. Dokonce mi ani nevadilo, když se ke mě přitisknul a znovu mě políbil. Uvědomil jsem si, že si na ten podivný pocit, který mě při líbání přepadal, začínal slábnout a já si to opravdu užíval. Dokonce mi už ani tolik nevadilo, když mi Viktor trochu zatahal za bradu, kterou jsem poslušně uvolnil a do úst mi občas jemně vklouznul jeho horký vlhký jazyk. Dal jsem mu ruce za krk a celého ho k sobě přivinul a na okamžik jsem měl pocit, že jsem se úplně odpoutal od svého těla a moje mysl se vznášela někde vysoko nad námi. Na těch pár vteřin jsem se do Viktora bláznivě a bezmezně zamiloval.
Když jsem se další den probudil, našel jsem Viktora, jak sedí jako hromádka neštěstí a upřeně se dívá na jeden ze svých růžových obrazů. Posadil jsem se a díval se s ním. Viktor si podle šustění povlečení všimnul, že jsem vzhůru, ale dlouhou dobu nepromluvil.
"Jak dlouho se už na něj díváš?" Odvážil jsem se zeptat trochu s humorem. Viktor se na mě ani neotočil. Pouze zíral dál. Trvalo celou věčnost než odpověděl.
"Nevím. Občas mám pocit, že čím víc na něj zírám, tím víc se do něj ponořuji a pak mi trvá celou věčnost, než se dostanu zpět. Zní to hrozně, ale já si nemůžu pomoct, ty obrazy ve mě vyvolávají staré vzpomínky, které mě stahují zpět do minulosti. A já je za to nenávidím."
"Myslel jsem, že se ti líbí. Vždyť předtím jsi měl takovou radost, když jsi ho dokončil...."
"To měl," přikývnul," pokaždé mám radost, když je dokončím. Znamená to pro mě dobře odvedenou práci. Bohužel však nijak valnou. Profesorům na vysokých školách se nelíbí. Mě se taky nelíbí, ale nemůžu si pomoct, prostě je musím malovat. Je to taková moje fáze. Bohužel však trvá už příliš dlouho a čím déle se táhne, tím víc mě vyčerpává. Tolik si přeju někam se posunout, začít pracovat na něčem novém, něco změnit, ale nikdy jiných témat nevydržím, zkrátka musím." Mlčky jsem poslouchal, jak mu chřadne hlas až mě z toho bylo taky smutno. Potřeboval jsem však vědět, jestli to co mi říkal Jindra byla pravda. Na jednu stranu jsem nechtěl tou otázkou Viktora rozhodit, ale na tu druhou, jsem potřeboval znát pravdu. Trochu jsem se nadechl. "Viktore, chtěl bych se tě na něco zeptat. Je to pravda-" začal jsem, ale on mě přerušil.
"Že maluju svoji sestru? Jo, to je pravda." Řekl to, jako by se vůbec nic nedělo, jeho tón hlasu najednou zněl naprosto přirozeně, jako bych se ho zeptal na počasí. Chvíli jsem měl pusu hloupě pootevřenou, než jsem ji zavřel. Viktor to ani nepopřel. Po krátké odmlce, jsem se ho zeptal: "Nic víc mi k tomu neřekneš?"
"To by bylo na dlouho."
"Já mám času dost." Usmál jsem se hořce, ale Viktor se na mě ani nepodíval. Stále zíral na plátno. "Viktore, prosím, třeba se ti uleví, když mi to řekneš. Já to potřebuji vědět, protože třeba pak pro tebe budu moct něco udělat. Prosím, dovol mi ti pomoci," poslední slovo jsem řekl se slzami na krajíčku. Trochu jsem doufal, že ho to obměkčí. A doufal jsem správně. Viktor se najednou otočil a podíval se mi do očí.
"Já ani nevím, jestli ti to nějak pomůže. Ale pokud to chceš vědět, tak budiš. Všechno začalo, když mi asi před třemi lety umřela babička," začal klidně, s podivným odhodláním v očích. Ani jsem nedutal a bezhybně mu naslouchal. "Samozřejmě že jsme z toho byli všichni hrozně smutní, ale to, co se stalo potom, mi úplně změnilo názor na naši rodinu. Už na smuteční hostině se snad celá rodina rozhádala kvůli dědictví, které po babičce zůstalo. Bylo mi z toho na zvracení. Uvědomil jsem si totiž, že lidé jsou na sebe hodni, dokud se mezi ně nedají peníze. Celá tato válka o dům a neustálé hádky a osočování byly neúnosné, pomalu se už ani nedalo jet popřát někomu k narozeninám, aniž by se nevytáhlo téma dědictví. Ještě ke všemu se máma začala hádat se svým přítelem a já měl plnou hlavu vysoké a maturity, takže jsem všichni hromadně přehlíželi nejmladšího člena naší rodiny. Moje sestra Zuzana, které v té době bylo asi dvanáct let, se před námi uzavřela do světa internetu. Už se s námi pomalu ani nebavila a pokaždé, když se vrátila ze školy, tak mrskla baťoh do kouta a bežela na počítač, kde byla až do noci. Měla vlastní blog, kde si psala s cizími lidmi, kteří ji podporovali a byli na ni milí a ona raději naslouchala jim, než své rozhádané rodině. Pak se stalo, že se na internetu seznámila s cizím klukem, který byl o několik let starší, než ona, myslím, že mu bylo tak patnáct v té době. Zkrátka byl to pro ni starší kluk, které si s ní psal o hezkých věcech, takže jím byla úplně unešená. Později si začali i volat přes Skype a krátce potom i komunikovali přes video. Zuzka z něj byla nadšená, dokud jí jednoho dne napsal, že si s ní už nechce psát, protože se mu moc nelíbí. Když se ho zeptala, co se mu nelíbí konkrétně, tak jí napsal, že si o ní myslí, že je moc tlustá. Nikdy by mě nenapadlo, že tak hloupá věta od blbýho puberťáka by dokázala způsobit takovou katastrofu.
Následující rok o vánocích, jsem jednou úplně nečekaně vešel do pokoje, když se převlíkala a uviděl jsem Zuzku jenom ve spodním prádle. Ta situace se mi pořád vrácí do hlavy, když se dívám na svoje obrazy. Pořád mi totiž připadá, jako by v té místnosti stála nějaká úplně cizí holka ve spodním prádle, která se Zuzce podobala jenom trochu v obličeji. Byl až děsivě vychrtlá, pořád mě mrazí z toho, když jsem uviděl, jak se jí rýsují vypouklé klouby a žebra se dají snadno spočítat. Najednou jsem si položil otázku, kterou si celá naše rodina pokládá doteď. Jak je to možné? Jak se vůbec mohlo stát, že si toho nikdo z nás nevšiml? Jakto, že se nikdo nepozastavil nad nedojedeným jídlem ani nechutí k němu, ani nad tím, jak tlusté mikiny a volné džíny poslední dobou nosila? Jak jsme mohli být tak slepí a nevšimnout si, že třináctiletá Zuzana vážila sotva čtyřicet kilo, když ještě nedávno byla zdravá dívka s postavou přiměřenou jejímu věku. Když jsme se jí na to zeptali, tak to všechno svedla na nás, jako na rodinu, která se jí nevěnovala. Až dlouho po tom jsme našli na počítači věci, o kterých si psala s různými lidmi. Doteď si myslím, že ten kluk byl jenom spouštěč toho všeho. Zuzka byla chytrá holka, musela vědět do čeho jde. A taky se jí to povedlo dotáhnout až do extrému. Tak moc jsme byli vůči ní slepí.
Samozřejmě se tím situace v rodině jenom zhoršila, místo toho, aby se všichni uklidnili a pokusili se najít řešení, tak házeli vinu jeden na druhého, jako horkou bramboru. Zuzku vyšetřil lékař a okamžitě ji poslal do ústavu, kde ji hlídali odborníci. A já jsem utekl z domu, protože jsem to tam už nemohl vydržet. Vybral jsem peníze z vkladní knížky a schoval se zde. Jenomže jakmile jsem osamněl, tak se mi začínaly vracet vzpomínky na ni a začal jsem se z její nemoci obviňovat. Bohužel jsem však nedokázal se vrátit. Zůstal jsem tady zavřený. Zbylo mi pouze odhodlání dostat se na vysokou školu. Spoustu peněz jsem vrazil do pláten a barev, bohužel jsem zjistil, že nedokážu vytvořit nic jiného, než toto. Pořád musím malovat svou sestru, jak se snaží někomu zalíbit a přitom se sama vrhá do propasti." Viktor se najednou odmlčel, zajel si prsty do tmavých vlasů a trochu se předklonil. "Nemám nic. Na vysokou školu jsem se letos nedostal i když jsem byl první pod čarou. A Zuzana je stále zavřená v tom ústavu. Slyšel jsem, že se její stav vůbec nelepší, i nadále dělá co může, aby se vyhnula jídlu, takže ji kolikrát musí krmit přes kapačku. Stále doufá, že se všichni usmíříme, ale pořád se nic neděje. A jí už dochází čas...." Natáhnul jsem se k němu a objal ho. Viktor si mě přisknul a svalil se na mě na postel. Já ho stále držel a hladil jej po vlasech.
"Je tak statečná," řekl po chvíli," zatímco já jsem utekl sem do bezpečí, tak ona se rozhodla sabotovat pro dobro všech i na úkor svého zdraví.... Bojím se před ní jenom ukázat, kdyby se na mě vykašlala, tak bych se jí vůbec nedivil."
"To neříkej, určitě by tě moc ráda viděla. Jsi přece její brácha. Vsadím se, že jí moc chybíš," řekl jsem tiše. Viktor se chvíli nepohnul a stále mě nechal laskat mu vlasy.
"Možná. Jenomže já se jenom tak nemůžu zvednout a jít se za ní podívat do toho ústavu. To prostě nejde. Ani bych to nedokázal."
"A co kdybych šel s tebou?" Navrhl jsem mu, protože vidět jej takhle smutného, mi nebylo vůbec příjemné. Cítil jsem, jak Viktor na okamžik přestal dýchat.
"Viktore?" Promluvil jsem na něj zmateně a když delší dobu neodpovídal, tak jsem s ním zatřásl. Najednou dojatě otevřel oči.
"To by jsi pro mě udělal?" Zeptal se tiše. Podíval jsem se mu do očí a vážně přikývnul. Viktor se usmál. Tak zářivě a upřímně se usmívat, jsem jej ještě neviděl. Jak na mě cenil všechny své trochu zažloutlé zuby, tak jsem pocítil úlevu, která mě osvěžila jako voda v horkém dni.

Domluvili jsme se na pátek. Škola mi zkončila o něco dřív a já se ihned po ní vydal na autobusové nádraží, kde jsem měl sraz s Viktorem. Jakmile jsem ho uviděl, bylo mi jasné, v jak špatné náladě je. Vzal si na sebe tmavé oblečení, své nelepší šedé sako a i když bylo zataženo, tak měl na očích své kulaté brýle. Nervózně si hrál s klíčem od chatky v ruce a přitom se neustále rozhlížel, jako by vyhlížel nepřítele. Začínal jsem se trochu bát toho, jak dnešní den skončí. V autobuse jsme si sedli úplně dozadu a zatímco Viktor měl puštěnou hudbu ve sluchátkách, tak se mi hlavou opíral o rameno. Chvílemi jsem měl pocit, že usnul, ale pokaždé když motor autobusu zasyčel, tak sebou otráveně pohnul.
Následně trvalo celou věčnost, než jsem ústav našli a když jsme se konečně dostali dovnitř té velké šedé budovy s vysokým kamenným plotem, za kterým se ukrývala velká zahrada plná vysokých stromů, tak se Viktor uprostřed chodby na cestě do Zuzanina pokoje zastavil a řekl, že se vrátíme.
"Viktore,"povzdechnul jsem si nad ním. "Teď se už nemůžeme vrátit, jsme kousek od jejího pokoje."
"To mě nezajímá, vrátíme se." Odsekl a chystal se otočit. Popadl jsem ho za ruku a začal jej táhnout kupředu.
"Ne, půjdeme dál!" Samotného mě překvapilo, jak ostrý můj hlas najednou zněl, dokonce i Viktor se zdál být překvapený. Bohužel mu to nestačilo. Vzepjal se a jelikož byl daleko větší než já, tak neměl problém s tím, stáhnout mě na svou stranu. Klopýtnul jsem a spadl na světlé linoleum. Praštil jsem se do brady. Když jsem si po ní přejel prsty, ucítil jsem vlhko, jak se mi na ráně objevily krůpěje krve. Viktor se nad tím ani nepozastavil. Místo toho se otočil a šel si svým směrem. "Jak jsem řekl, vrátíme se."
Najednou jsem ucítil záchvěv hněvu, který mě donutil zvednout se z podlahy. Došli jsme až sem, přece se jenom tak nevrátíme. Pokud něco má smysl, tak by se to mělo udělat a Viktor by se rozhodně měl se svou sestrou vidět. S krvácející bradou jsem ho předběhl, popadnul jsem ho za sako a přitisknul ho k sobě.
"Tak a dost, už tě mám plné zuby, Viktore!" Zvýšil jsem hlas o něco více, než jsem měl původně v plánu. Kolem prošla zdravotní sestra, která nás překvapeně sledovala. "Já jsem nikdy neměl tak super bráchu, jako jsi ty a dal bych za to cokoliv! Tvoje sestra má takové štěstí, že tě má a ty se přitom s ní nechceš ani vidět. Tak se seber a běž za svou sestrou, protože jestli ty nepotřebuješ ji tak ona tebe určitě! A teď běž a uvědom si konečně, že svět se netočí jenom kolem tebe!"
Viktor na mě valil oči a pak se trochu zapotácel a vydal se chodbou směrem k pokoji, ve kterém byla jeho sestra. Šel jsem za ním, stále ještě trochu v šoku z toho, co jsem mu předvedl. Ale byl jsem za to rád. Možná jsem i potřeboval trochu vykřičet svůj názor. Brada mi stále krvácela. Našel jsem v kapse zmuchlaný kousek toaletního papíru, který jsem před několika dny dal Viktorovi a utřel jsem si krev. Za tu chviličku se mi na ní udělalo pár velkých kapek.
Jakmile jsem si utřel bradu a vzhlédnul jsem, tak jsem uviděl Viktora, jak vchází do dveří a následně je za sebou zavírá. Nedalo mi to a musel jsem se usmát. Možná už bylo na čase, aby někdo Viktorovi připomněl, že na světě nežije jenom sám za sebe. Na okamžik jsem věřil tomu, že jej tato malá drobnost hodně změní.
K Zuzaně do pokoje jsem původně jít nechtěl. Neznal jsem ji a ani jsem ty dva nechtěl rušit, když se viděli po takové době. Viktor byl v jejím pokoji zavřený asi hodinu, kde spolu potichu rozmlouvali a následně vyšel a řekl mi, že mě Zuzana chce taky vidět. Byl jsem z toho docela překvapený, ale uposlechnul jsem a vstoupil do pokoje s velkou postelí, na které ležela asi patnáctiletá dívka, která kdyby nebyla tak mrtvolně pohublá a bledá v obličeji, tak by jistě byla velmi krásná. Měla stejné oči jako Viktor, a její vlasy byly stejně tmavé. Byly však velmi polámané a splihlé, jak je vyčerpával nedostatek živin. I přes tyto nesnáze se na mě dívka mile usmála a chtěla, ať se k ní posadím na židli, na které před tím seděl Viktor. Udělal jsem tak.
"Tak ty jsi ten Marek, který na něj před chvíli tolik křičel?" Řekla to pobaveným tónem, jako by se celou touto situací náramně bavila. Úsměv jsem stydlivě oplatil.
"Někdo mu to musel už říct," přiznal jsem a ona se náhle rozesmála. Jako by jí ten smích ulevil a celou ji příjemně osvěžil. "To tedy ano! A určitě mu to hodně prospělo! Trochu mě mrzí, že tě Viktor potkal tak pozdě, mohlo by tohle všechno zkončit daleko dřiv." Najednou malinko zvážněla, i když na tváři stále měla svůj milý úsměv. Překvapilo mě, jak veselá byla. Přišlo mi, že ji Viktor předtím popisoval jako smutnou dívku, kterou trápila situace v rodině a přitom se pořád jenom smála.
"Vypadáš, že máš z něj radost, to mě těší. Já to mám tak stejně." Řekl jsem jí. Jenom přikývla.
"Ani nevíš, jak se mi najednou ulevilo. To, co mi Viktor před chvilkou řekl mě přesvědčilo o tom, že by to mohlo přece jenom zkončit dobře. Určitě se teď změní spousta věcí, které by změnu už potřebovaly."
"Největší změnu bude potřebovat Viktor sám...." podotkl jsem hořce.
"To ano, zdá se, že kvůli mě byl přiliš dlouho někde zaseklý. Já sama si myslí, že život je rozdělený do několika fází a každý z nás si musí chvilku zažít to dobré i to zlé. Jako když je měsíc na obloze. Nikdy nezůstane ve stejné fázi moc dlouho. Bohužel moje i Viktorova fáze byla příliš hořká a přespříliš dlouhá. Ani jeden z nás z ní nevyjde bez následků. Mě ty mé budou pronásledovat už celý život. Bude mi trvat celou věčnost, než budu schopná normálně žít a trochu se i bojím toho, že se mi to nepovede, ale nezbývá mi než doufat. Viktor má však naději na úžasný, tvořivý život.
Marku, děkuji ti," uchopila mě najednou za paži hubenou suchou ruku. Překvapeně jsem se jí podíval do očí. "Za to, že jsi nám oboum pomohl se posunout. A hlavně se spojit. Rodina je už také příliš vyčerpaná současnou sitiací. Když budu s Viktorem držet za jedno, tak společně zlomíme jejich pýchu a všechno zase urovnáme. Proto ti děkuji."
Její úsměv se mi ještě stále vybavoval v hlavě, když jsme s Viktorem šli zpět do chatky. Cítil jsem se podivně lehký, ale ten pocit se mi moc líbil. Najednou jsem měl pocit, že dokážu úplně všechno. Hlavně díky tomu, že jsem Viktorovi pomohl něco změnit. Že se díky mě změnil sám. Opět měl jednu ruku přehozenou přes moje ramena a bratrsky si mě k sobě tisknul. Byl jsem štěstím bez sebe.

Viktor se najednou zastavil uprostřed kroku. Zastavil jsem se také a všimnul jsem si, jak s pootevřenou pusou zírá před sebe. Podíval jsem se tím směrem a uviděl jsem černé auto, jak stojí u topolů a o něj je opřený postarší muž s cigaretou v puse a díval se na topoly. Náhle, jako by ucítil náš pohled se otočil a všimnul si nás. Vyplivnul cigaretu a špičkou boty ji uhasil a vydal se naším směrem. Viktorova ruka mi sklouzla z ramen a já mohl slyšet, jak hlasitě polknul. Muž s tmavými vlasy protkanými šedinami v tmavém kabátě se blížil k nám.
"Viktore?" Promluvil jsem na něj zmateně, ale on neodpověděl. Když muž dorazil až k nám, tak Viktorovi podal ruku.
"Viktore," přikývnul vážně a podal mu ruku. "Už to je celá věčnost co jsem tě viděl naposled."
Viktor malinko zaváhal, než nabízenou ruku přijal a stiskl. "To teda jo, strejdo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama