Růžová fáze měsíce / III. Úplněk

3. července 2015 v 13:38 | Thorianna |  RŮŽOVÁ FÁZE MĚSÍCE


AN: Po delší době další kapitola, na tuto bohužel nejsem moc pyšná, psala jsem ji docela ve spěchu a jde to poznat (-_-"), tak doufám, že mě za ni moc neubijete :D.

III. Úplněk

Bylo asi půl druhé odpoledne dalšího dne, když jsem se znovu objevil u chatky. Na světle vypadala úplně jinak než včera. Vlastně byla daleko zchátralejší a opuštěnější než předchozí den. Až na slehlou trávu a čerstvě vyhaslé ohniště vše nasvědčovalo tomu, že se ke stavení už hodně dlouho nikdo nepřiblížil. Jak jsem se přibližoval, všimnul jsem si, že dveře chatky byly otevřené. Když jsem popošel ještě blíže, uviděl jsem rozvěšené šňůry na prádlo, které visely mezi stromy za chatkou. Nepamatoval jsem si, že bych o nich věděl i včera, proto jsem stavení obešel a všimnul si spousty mokrého prádla, usychajícího na odpoledním slunci. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem mezi těmi kousky oblečení poznal své kalhoty, bundu a tričko. Zdá se, že se někdo pustil do praní a zároveň přepral i moje věci.
Zrovna jsem se chystal otočit a vejít do chatky, když jsem se málem srazil s Viktorem, který v rukou nesl plastový koš plný mokrého horkého prádla.
"Viktore-"
"Zdravím!" usmál se na mě. "Dobrá zpráva, našel jsem tvoje věci a představ si, že se ti z kapes nic neztratilo!" Očividně dobře naladěný mě obešel a začal věšet prádlo na další šňůru.
"Tak to mám radost," přikývnul jsem a chvíli ho pozoroval jak ve vytahaném tričku a pruhovaných trenýrkách věší prádlo. Každý kousek pečlivě napnul a dvakrát ho pořádně protřepal a následně jej pověsil za dva ušmudlané kolíčky. Neušlo mi, jak má trochu shrbená záda od neustálého sedění u stojanu a v obličeji soustředěný výraz. Uvědomil jsem si, že mě docela baví jej mlčky porozovat. Viktor trochu vypadal, jako člověk, který si žije ve svém světě, ve kterém jede podle vlastních pravidel. Docela mě to fascinovalo, já sám sice byl pořád do něčeho začtený, ale snílek jsem nebyl. Nikdy jsem neuměl vymyslet nic vlastního, pokaždé jsem dělal věci, které jsem už znal, neuměl jsem být kreativní a vymýšlet nové věci.
"Co doma, dobrý?" Zeptal se mě přes rameno, zatímco si stoupal na špičky, aby mohl přivenit košili na šňůře. Jenom jsem přikývnul. "Hodně dobrý, ani jsem tomu sám nevěřil. Rodiče šli spát asi v deset a když jsem jim řekl, že jsem přišel kolem jedenácté, tak to vzali úplně v pohodě. Takže velká klika.
"No vidíš to," zářivě se usmál. "Co rodiče nevědí, to jejich srdce nebolí. Moje heslo se kterým jsem přežil celou střední!" Zasmál se tomu jako by to byla věc na kterou byl pyšný. Na jednu stranu měl pravdu, rodiče občas uměli hodně přehánět, ale zase na tu druhou jsem byl zvyklý se jim se vším svěřovat. Akorát jsem jim trochu zalhal o tom, že jsem potkal nové přátele, se kterými jsem se poprvé opil. I když bych to opíjením přimo nenazval, protože jsem docela rychle vystřízlivěl a nevyvedl žádnou velkou hloupost. Přesto mě však při té myšlence trochu hryzlo svědomí.

Když Viktor dověsil prádlo, tak jsme se spolu vrátili do chatky. Docela mě překvapilo, že nepořádek, který tam ještě včera panoval byl najednou velmi důkladně zkrocen. Nádobí zmizelo ze dřezu, záchod místo nepříjemného zápachu najednou příjemně voněl čistotou a savem a z pokoje zmizela hromada oblečení a peřiny měly vyměněné povlečení a byly úhledně ustlané. Všechny skleničky se špinavou vodou byly pryč a zkroucené tuby s barvami byly úhledně naskládané v dřevěné krabičce, kam patřily. Uprostřed kuchyně byl velký plechový kýbl ve kterém se pralo prádlo.
"To koukáš, co?" Povytáhnul Viktor pobaveně obočí, když mě míjel.
"No to teda...." přiznal jsem s otevřenou pusou. "Úplně se to tu změnilo. Najednou se člověk už ani nemusí bát že na tom záchodě chytí nějakou nemoc."
Viktor se mé poznámce zasmál. Těšilo mě, že má tak dobrou náladu. "No jo, potřebovalo to tu úklid jako sůl. Nevím co to do mě vjelo... ale prostě jsem dostal hroznou chuť to tu trochu provětrat. Ale asi tuším že to způsobilo to, že jsem dokončil jeden starší obraz, který to už vážně potřeboval."

A měl pravdu. Plátno, které osazovalo stojan včera bylo opřené o stěnu a místo něj bylo plátno jiné, které bylo tentokrát celé zamalované. To, co jsem na něm však uviděl, mi nechalo otevřenou pusu dokořán.
Nejvíce mě asi zarazila škála barev, kterou Viktor zvolil, na celém díle totiž převládala pastelově růžová. Byl to velmi jemný a křehký odstín, který rozbíjela pouze čistě bílá. Na obraze byl výjev dívky. Umělec však nabízel pohled pouze na její spodní část. Byla vidět hubená stehna a úzké boky, které byly oděnné pouze v bílých krajkových podvazkách bez kalhotek. Dívka vypadala jako by se k něčemu skláněla, protože její ruce se k natahovaly dolů, očividně se však vůbec nepokoušely o zakrytí její nahoty a nechávaly divákovi dostatečný prostor k tomu, aby se mohl dívat na její ještě trochu dětské pysky. Ten obraz mi na jednu stranu připadal vulgární, vůbec se mi totiž nelíbila kombinace odhaleného a téměř dětského těla s vyzývavými podvazky a sladké růžové. Byl kontroverzní, a ihned jsem pochopil, že nebyl namalován proto, aby v divákovi vzbuzoval chtíč, spíše aby jej z něj zamrazilo. Na tu druhou stranu jsem musel obdivovat Viktorovo oko pro detail, když jsem se k dílu sklonil blíže, mohl jsem vidět snad každý šev, každý chloupek na rukou dívky a netřeba zmiňovat samotné krajky. Dívčiny ruce ještě nebyly technicky úplně dokonalé, některé klouby přesně neseděly, ale k tomu jim chybělo málo.

Zíral jsem na malbu několik minut a pokoušel se si ji nějak vysvětlit. Přiznám se, že první co mě napadlo bylo, že Viktor je skrytý pedofil. Za dveřmi jsem našel asi dalších pět takových pláten a všechny byly v podstatě stejné, některé však byly daleko vyzívější. Na jednom z nich nezletilá dívka dávala celé své přirození na oddiv. Žádné z těch děvčat však nebyl vidět obličej. Buď je na obraze vůbec nešlo vidět, nebo jim tvář zakrývaly vlasy. Proč tohle Viktor maluje? Je to snad nějaká jeho představa krásy, nebo objekt touhy? Proč mě z toho však tolik mrazí? Tyto obrazy nejsou erotické, jsou jedovaté, plné podivné hořkosti, která se skrývá pod tou líbivou růžovou. Chtěl jsem před nimi uhnout očima, ale dalo mi to hodně práce.
"Tak co na to říkáš?" zeptal se mě Viktor, který opět plíživě vstoupil do pokoje. Chvíli mi trvalo než jsem odpověděl.
"Technicky jsou nádherné, já bych něco takového nikdy nedokázal." Odstoupil jsem od pláten, která byla opřené o stěnu a otočil se zpět k dokončenému dílu.
"Je to velká piplačka, to je pravda." Přikývl Viktor. "Ani se netroufám odhadnout kolik času jsem proseděl u všech maleb, které jsou v této místnosti. Ale na druhou stranu já malovat rychle neumím. Dokud nejsem s výsledkem spokojený, tak prostě nedokážu přestat."
"Jasně, chápu." Přitakal jsem. Znovu jsem pár vteřin zíral na růžové plátno. "Viktore, proč tohle maluješ? I na obrazech za dveřmi je ta stejná holka. Jedná se o někoho konkrétního?" Zeptal jsem se ho narovinu. Také mu chvilku trvalo, než odpověděl. Když jsem se na něj otočil, viděl jsem jej, jak sedí na posteli, nervózně si kouše spodní ret, až je skoro bílý a přitom se rukou hladí na paži. Vypadal docela zoufale, až mě to překvapilo. Ještě před pár minutami se smál a sršela z něj energie. Teď však vypadal, jako by se nesměl zasmát až do konce života. Měl jsem pocit, že jsem se zeptal na něco příliš otevřeně. Nic na to však neřekl. Mírně pokrčil rameny a pak se zvednul z postele. "Pojď se mnou, dám ti tu peněženku..."
Tak jsem ho tedy následoval a došli jsme do kuchyně, kde se na rohu kuchyňské linky nacházela peněženka i s mobilem. Viktor mi je podal.
"Když jsem ti ty věci našel, tak byly úplně promočené, máš štěstí, že mobil to přežil. Funguje úplně normálně, takže pohoda." Předali jsme si věci a já si je ihned schoval do kapsy. Na oplátku jsem mu vrátil jeho oblečení, které mi včera vypůjčil.
"Díky moc, rodiče by mě asi přerazili," zasmál jsem se. "Jak dlouho jsi to hledal?"
"Vlastně jenom chvilku, měli jsme štěstí, že po nás v poli zůstala vyšlapaná cesta, takže jsem šel po ní a hned jsem to našel."
"Tak to je dobře," přikývnul jsem s úsměvem. "V kolik jste šli spát?" zeptal jsem se.
"Ostatní asi ve tři. Když jsi nás opustil, už nějak neměli náladu na pití. A já jsem ještě spát nešel, takže..." pokrčil rameny a chvíli na to vymáchal prádlo z kyblíku a šel jej pověsit. Bez řečí jsem mu s tím pomohl a za chvíli jsme měli hotovo. Bral jsem to jako malé rozloučení a chystal jsem se odejít zpět domů.
"Poslyš,"zastavil mě Viktor, když si všimnul, že ho plánuji opustit. "Ten včerejšek mě pořád docela mrzí, rád bych ti to nějak vynahradil."
"To je v pohodě, už je to za náma, nejsi mi nic dlužný..." mávnul jsem nad tím rukou, ale zarazilo mě, jak vážně se na mě Viktor díval. Trochu jsem měl z toho pohledu strach a vypadalo to, jako bychom se bavili o někom, kdo umřel.
"Myslím to vážně," řekl a trochu přitom zvýšil hlas. Ale jenom malinko. "Udělalo by mi velkou radost, kdyby jsi se sem občas stavil na pokec. Nemám žádný program a nemusíš se bát, že by jsi mě nějak vyrušoval. Prostě, kdyby jsi se doma nudil, tak se stav, jsem tu skoro pořád."
Překvapeně jsem se mu díval do očí a zároveň uvažoval nad tím, o co mu vlastně jde. Ale nedokázal jsem si nevšimnout, jak osamnělý Viktor musí být, když bydlí sám na tak odlehlém místě a většina jeho kamarádů jsou mimo město. Najednou jsem si uvědomil, že je mi ho vlastně docela líto. Já sám jsem nikam nechodil a byl sám skoro pořád, protože mi to prostě vyhovovalo, byla to moje volba, jenže Viktor byl na samotu tak nějak odsouzen a i když se tvářil, že tu je spokojený, tak se stále cítil velmi sám. Nedokázal jsem tomu pohledu uhnout a musel jsem slíbit že příjdu, protože to jinak snad ani nešlo.
"Určitě příjdu," přikývnul jsem a chvilku na to jsem odešel domů.


A svůj slib jsem splnil. Nakonec to dopadlo tak, že jsem k Viktorovi chodil pokaždé, když se naskytla chvilka volna. Po škole, o víkendech a občas i večer. A on to vítal. Pokaždé, když mě viděl stát ve dveřích se na mě zářivě usmál a pozval mě dovnitř. Krátce na to jsme většinou šli do Tesca, kde Viktor vykoupil hlavně slevněné maso a sýry, které se blížily datu spotřeby a pak jsme se spolu vrátili do chatky, kde jsem si udělali něco k jídlu a Viktor si pak sedl k obrazu a maloval. Zezačátku, než jsem si na jeho rituály zvyknul, jsem seděl vedle něj a díval se, jak maličkatým štětečkem namaluje dvě čárky a následně se zvedne a ustoupí o pár kroků dozadu, obraz chvilku kriticky zkoumá a pak si znovu sedá a pokračuje a tak to dělal několik hodin dokola. Pak mě však jeho poskakování omrzelo a začal jsem si na Viktorově posteli číst knížky, které jsem si bral sebou. Občas se stalo, že se Viktor zničeho nic postavil a řekl, že si zajdeme do města na zmrzlinu, nebo že se napijeme vína, ale nikdy se nestalo, že bych vymýšlel program sám. Pokaždé záleželo zcela na Viktorovi. A ten byl nesmírně náladový. Občas jenom seděl a maloval a hrozně mu vadilo, když jsem jenom otočil stránku a jindy si zase pustil jednu z nakupených desek na starém retro gramofonu a u malování si zpíval. Ten gramofon celkově zastával velkou roli v jeho náladách. Když jsem si jej všimnul poprvé, tak jsem se neubráli poznámce.
"Ty si pouštíš hudbu z tak prehistorického gramofonu? Vždyť v kuchyni máš rádio."
"Jo to je, jenomže mě poslouchat rádio nebaví, protože je tam asi milion reklam a tady si můžu pouštět písničky, které se mi líbí kolikrát chci. Navíc dneska není vůbec problém si sehnat parádní elpíčko za pár korun. A to ani nemluvím o tom, že i dnešní hudba se dělá na desky. Sice jsou podstatně dražší, ale poslouchat je, je pak o dost víc romantičtější."
"Hmm a co tu máš dál? Petrolejové lampy?" Řekl jsem mu na to a on mě strčil do zad, takže jsem zakopnul a spadl na postel. Měl jsem štěstí, že jsem si o rám postele nevyrazil zuby. Sice se mi za své činy později omluvil, ale nikdy se nezdráhal mě šťouchnout trochu silněji, než bývá zvykem a kolikrát se stávalo, že jsem v jeho společnosti padal na podlahu. Ona s Viktorem občas byla těžká domluva. Přesto však jsem si jeho přítomnost užíval. Bylo mi s ním dobře, konverzace s ním příjemně plynuly a když jsme zrovna nemluvili, tak jsem cítil, že si tak nějak rozumíme. Uměl být velmi pozorný a milý společník. Dokázal jsem se s ním bavit snad o všem. Nejraději jsem se s ním však bavil o knihách. Docela mě totiž udivovalo kolik toho věděl o literatuře. Znal spousty klasických i současných autorů a přečetl snad všechno od Harryho Pottera po Quo Vadis. Docela jsem ho obdivoval, protože já se v té době přes Quo Vadis překousat nedokázal a Viktor mi pořád opakoval, jak užaslý z té knihy byl, i když musel neustále listovat dozadu do vysvětlivek. Dokonce se mi po nějaké době svěřil, že sám se vícekrát pokoušel něco napsat, ale nechtěl mi svoji tvorbu ukázat. Neustále se zdráhal a vymlouval a já své snažení nakonec vzdal.
"A co ty, píšeš vůbec něco?" zeptal se mě, když jsme jednou spolu šli pomalým krokem z Tesca.
"Kdysi jsem chtěl, ale nějak jsem se k tomu nedokopal. Upřímně ani nevím, jestli by to za něco stálo..." pokrčil jsem rameny a zakousnul se do nektarinky, kterou jsem si koupil.
"Hele na to se vykašli," řekl mi Viktor vážně. "Jestli chceš psát, tak piš, nehledě na to, jestli to za něco bude stát, nebo ne. Co ty víš, třeba se jednou vylepšíš natolik, že to za něco fakt stát bude!"
"To máš asi pravdu..." zamumlal jsem a sklopil oči na vyasfaltovanou silnici.
"To mám. Hele, Andy Warhol kdysi řekl, že by jsi měl tvořit co se ti chce a posuzování, zda je to dobrý, nebo není máš nechat na ostatních. Nebo tak nějak. Ale chápeš mě, ne?"
"Jo, chápu," přikývnul jsem a najednou jsem se cítil trochu lépe. Dokonce jsem začal i uvažovat nad tím, že bych opravdu mohl zkusit něco napsat. Překvapilo mě totiž, jak rychle mě Viktor dokázal naladit.
"Dobře," přikývnul a vážný výraz mu z obličeje zmizel. "Tak a teď mi dej kousnout!"
"Co? Nedám! Máš svoje!" a uhnul jsem před jeho hubenou rukou, která se pokusila chňapnout mi po okousaném ovoci, které jsem svíral v ruce.

Rodiče byli mou častou nepřítomností doma docela překvapení, když jsem však matce začal vyprávět o novém kamarádovi ze školy, který má podobné zájmy jako já a nebydlí daleko, tak se uklidnili a dokonce byli rádi, že mám pořádné kamarády. Kam se hrabali Kateřina s Petrem. Byla to vlastně taková poloviční pravda, protože rodičům by se asi moc nelíbila představa, že chodím za nezaměstnaným umělcem, který když se příliš nudí, tak ihned sáhne po flašce. To mě právě taky na Viktorovi docela trápilo, že hodně pil. A ještě ke všemu mi alkohol nabízel taky. Já sám jsem však byl stále přesvědčený o tom, že mi alkohol nechutná a proto jsem si pokaždé párkrát usrknul z nabízené skleničky a pak se pokoušel tvářit, jak bych si raději našel jinou zábavu. Nechtěl jsem si to totiž přiznat, ale docela mi na Viktorovi záleželo a příčilo se mi ho vidět, jak leží úplně oplitý na podlaze a něčemu se hloupě směje. Bylo mi jasné, že kdybych byl také opilý, tak se směju s ním, ale takto mi to přišlo spíš k pláči. Ani když jsem později dosáhnul stejného věku, jako měl tehdy on, tak jsem nikdy tolik nepil a tedy jsem usoudil, že Viktor měl trochu problém s pitím. V šestnácti letech jsem však byl přesvědčený o tom, že velká spousta mladých lidí hodně pije alkohol, i když se mi ten fakt pranic nelíbil.

Uběhl měsíc našich schůzek a já se znovu vydal k Viktorovi. Byl zrovna pátek a rodiče se chystali jet na koncert. Rozloučil jsem se s nimi s tím, že se uvidíme až ráno a odešel z domu. Jako obvykle jsem si razil cestu přes zarostlou pěšinu a když jsem dorazil k chatce, čekalo na mě překvapení v podobě cizího mladíka, který stál přede dveřmi s kytarou na zádech a chystal se zaklepat. Zastavil jsem se uprostřed kroku, on mě však uslyšel přicházet a otočil se. Jednalo se o kluka menšího vzrůstu se statnou postavou, kulatým obličejem a dobráckým pohledem. Černé vlasy ostříhané nakrátko se mu na hlavě divoce kroutily a mezi baculatými růžovými rty měl zastrčenou cigaretu. Musel být původem z dálného východu, jeho pleť byla snědší a hnědé oči měly jiný tvar. Postojem však dával svět najevo, že je úplný pohodář. Ruce měl ledabile zastrčené v kapsách okrových kalhot a jedno koleno mírně pokrčené, jako by ho nic nedokázalo rozhodit.
"Čáu, jdeš taky za Viktorem?" Zaútočil na mě ihned otázkou vteřinu po tom, co si vytáhnul cigaretu z pusy. Jeho přítomnost mě natolik překvapila, že jsem na okamžik oněmněl. Jeho přátelký tón mě však uklidnil. Trochu jsem se uvolnil a přikývnul. Jakmile jsem k němu přistoupil blíž, tak si mě změřil dlouhým pohledem. Všimnul jsem si, že jeho oči jsou i trochu nazelenalé.
"Nejsi ty náhodou Marek?" zeptal se mě zničeho nic a následně si potáhnul z cigarety. Překvapeně jsem zamrkal. "Jo, to jsem. Odkud mě znáš?"
Vydechnul trochu kouře. "Ale tak co jsem slyšel. Veronika s Alicí se o tobě zmínily."
"Aha..." zamumlal jsem stále trochu udiveným tónem. Zdá se, že se novinky mezi lidmi jako je Viktor šíří rychle. Akorát jsem nevěděl, co je na mě tolik zajímavého. Možná tak historka o ztracené peněžence, ale víc ne.
"Kdyžtak já jsem Jindra," představil se a potřásl mi rukou. Měl velmi pevný stisk, až jsem se bál, že mi popraskají kůstky v ruce. Po našem seznámení Jindra zaklepal na dveře. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo dupání a tlumený zvuk, jako by přes sebe padaly věci a pak se konečně otevřely dveře, ve kterých byl Viktor opět jenom v tričku a trenýrkách a na nohu si natahoval ponožku.
"Čau, totálně nestíhám!" Vykřiknul podrážděně a pak si všimnul i mě. "Ahoj Marku, ty jdeš s náma?" zeptal se mě a já zaraženě řekl: "Ani nevím, že by se někam šlo..."
"Jdeme si sednou do čajky, jenom do města. Budou tam i holky, takže pokecáme," otočil se na mě Jindra a pak jsme čekali na Viktora, než se obleče. Na okamžik jsem byl odhodlaný odejít domů, bohužel do mě Viktor hučel tak dlouho, že jsem nakonec svolil, že půjdu s nimi a uvidím, jestli mě to bude bavit. Osobně se mi moc nechtělo, protože jsem si myslel, že celý večer strávím lelkováním s Viktorem, bohužel on měl jiné plány. Řekl jsem si, že zkusím posedět a když se budu moc nudit, tak můžu jít kdykoliv domů.

Po cestě do čajovny se Viktor bavil převážně s Jindrou a mě si vedl vedle sebe, jednu ruku měl majetnicky přehozenou přes moje ramena a kdykoliv Jindrovi popisoval, co za tu dobu co se neviděli dělal, tak si mě k sobě nenápadně přitisknul. Nechal jsem si to líbit, jako vždycky. Ale na druhou stranu mi to ani moc nevadilo. Viktor pro mě byl trochu jako starší bratr, kterého jsem neměl. Sice trochu praštěný a hodně náladový, ale i tak jsem byl šťastný, že mi věnuje tolik pozornosti a bere mě jako vlastního. Možná jsem někoho takového ve svém životě už dlouho potřeboval. Někoho, komu bych mohl říct všechno nehledě na okolnostech. Oni moji rodiče byli hrozně super, ale uměli být pěkně úzkoprsí a staromódní. Moje starší sestra na tom byla líp, ale bohužel nebyla skoro vůbec doma a až tak moc jsem si s ní nikdy nepovídal. Viktor byl přesně ten člověk, kterého jsem právě ve svém věku potřeboval.
V čajovně bylo živo. Jednalo se o podkrovní místnost, plnou pestrých koberců a polštářků a policemi plnými knihami o spiritualismu a orientálnimi soškami. Když jsme vešli, tak jsme si museli vyzout boty a místo nich si obout staré otrhané papuče, které hrozně páchly. Většinu místnosti zabírali mladí lidé ve Viktorově věku, kteří se s ním začali okamžitě vítat. Bohužel jsem však nikoho z těch lidí neznal. Kryštof, ani Anja, ani Veronika s Alicí tam nebyli a já si najednou připadal neuvěřitelně osamnělý. Nechtělo se mi dělat Viktorovi ocásek, proto jsem se skrčil v koutě u jednoho ze stolků, ke kterému si Viktor dal věci a ani jsem si nic neobjednal a vytáhnul jsem si knížku a začal si číst. Moc to však v tom rachotu nebylo možné, všichni přes sebe neustále mluvili a já v tom kraválu číst nedokázal. Tak jsem tedy seděl a zíral na písmenka, která mi však nic neříkala. Domů jsem však nešel, protože jsem tak nějak stále doufal, že si mě Viktor všimne a připojí se ke mě, bohužel marně. Čas ubíhal. Když bylo asi půl sedmé, Jindra vytáhnul kytaru z přenosného obalu a začal na ni hrát. Najednou většina lidí zmlkla a poslouchala ho jak zpívá a někteří dokonce zpívali i s ním. Mlčky jsem jej poslouchal a prstem se přitom rýpal v horkém vosku svíčky, která byla zapálená na stolku. Neubránil jsem se zívnutí a trochu se mi klížily oči únavou a než jsem se nadál, tak jsem upadl do lehkého spánku.

Když jsem se probudil, tak jsem jistil, že ležím někomu na rameni, vůni toho člověka jsem však moc dobře znal. Hluk v čajovně se výrazně zkrotil. Slyšel jsem pouze tlumeně jak Jindra stále hraje na kytaru, tentokrát však jenom velmi tiše a pomalu. Jedna slečna s ním potichu zpívala nějakou písničku, kterou jsem už dřív slyšel v rádiu. Oba zpívali anglicky. Venku už byla tma a vypadalo to, že pršelo, protože střešní okno, ze kterého bylo možné vyhlédnout na černou oblohu bylo celé orosené. Trochu jsem nadzvednul hlavu a zamžoural očima jako rozespalé kotě na svět kolem sebe. Všimnul jsem si Viktora jak mi slouží jako podpěra zároveň si čte moji knížku. Byl pohodlně usazený mezi polštáři, téměř ležel a mě měl opřeného o rameno.
"Vyspanej?" zeptal se mě, když si všimnul, že jsem vzhůru a usmál se. Místo odpovědi jsem si protřel oči. "Kolik je hodin?"
"Asi půl deváté. Klidně ještě spi, zavírají až o půlnoci."
Přikývnul jsem tedy a znovu si ulehnul. Do něčeho jsem se zachumlal. Později mi došlo, že to bylo Viktorovo červené sako.
"Půjčil jsem si tvoji knížku, neva?" zeptal se a zamával mi s ní před nosem.
"Ne, nevadí..." zavrtěl jsem hlavou a znovu zavřel oči. Viktor se tiše zasmál a moje opora se zatřásla.
"Poslyš, vadí ti vůbec něco?" otočil se ke mě. "Občas mám pocit, že ti nevadí snad nic!"
"Ale jo, vadí mi snad všechno, bohužel neumím říct, že mi něco vadí. A to mi vadí asi ze všeho nejvíc." zamumlal jsem unaveně s očima stále zavřenýma. Viktor se chvilku nehýbal. Cítil jsem na tvářích jeho horký dech, který voněl po melounové vodní dýmce.
"A vadilo by ti tohle?" zašeptal Viktor tak tiše, že jsem jej mohl široko daleko slyšet jenom já a sklonil se nade mě. Než jsem si uvědomil, co se vlastně děje, tak se jeho vlažné rty přitiskly na ty moje. Najednou jsem měl oči doširoka otevřené a chtěl jsem ucuknout, on mi však dal ruku za týl a tento pokus o útěk mi nedovolil. Celý se na mě přitisknul a úplně mě zavalil. Cítil jsem, jak se propadám do polštářů a nejsem schopný nějak vzdorovat. Jediné, na co jsem se soustředil bylo jak se naše rty dotýkaly. Nelíbilo se mi to. Bylo to vlhké a divné. Na druhou stranu jsem však nedokázal Viktora odstrčit. Jako by mě úplně zalehl svou přítomností, svým horkým tělem i tou těžkou vůní, kterou vydával a já se proti tomu nedokázal bránit.
Když se ode mě konečně odtáhnul, tak jsem si uvědomil, že to trvalo jenom chviličku a přitom jsem měl pocit, jako bychom se líbali celou věčnost. Líbali.... doopravdy jsem se líbal s Viktorem. Nějak jsem tomu pořád nemohl uvěřit. A on se na mě jenom usmál, jako by to bylo úplně v pohodě. Já jsem bral líbání jako něco nesmírně osobního a ještě ke všemu mi Viktor ukradl můj první polibek. Syčák jeden!
"Viktore, pojď si s náma ven zapálit!" Zavolala na Viktora jedna dívčina.
"Jasně, už jdu," řekl jí přes rameno zatímco na mě mrknul a pak se zvednul a odběhnul. Stále jsem ležel v polštářích a tupě zíral na strop. Nedokázal jsem nic udělat, pouze si utřít mokrou pusu. Na volné místo vedle mě se posadil Jindra, který svou kytaru půjčil ostatním a šel se napít čaje. Zatímco foukal do hořícího šálku, tak mě po očku sledoval, jak bezvládně ležím mezi polštáři.
"Všechno v pohodě?" povytáhnul na mě obočí. Podle tónu hlasu mi bylo jasné, že viděl, co se mezi námi před chviličkou odehrálo.
"Upřímně si nejsem jistý..." zamumlal jsem a přejel si prsty po rtech. "Viktor mě právě políbil..."
"No potěš..." povzdechnul si a napil se čaje.
"Nezníš moc překvapeně," řekl jsem na to. Jindra si lehnul vedle mě, stejně jako předtím Viktor, i když se tolik nelepil jako on. "No, já jsem to totiž čekal. Už jsem o tobě hodně slyšel od holek, zdá se, že Viktor o tobě mluví kde může a pokaždé je úplně zasněný. Všem je jasné, že se k tobo hodně připoutal za tu krátkou dobu, co se znáte...Možná že v tobě vidí někoho, koho by moc chtěl v životě mít." Odmlčel se. Já jsem se zahleděl do plamene skoro vyhořelé svíčky a zabralo mi pár sekund, než jsem odpověděl.
"Taky jsem si toho nedávno všimnul. Nevadilo mi to, porotože mi Viktor v té chatce přišel docela osamnělý a já mu chtěl nějak pomoci, jenomže líbání... to je pro mě asi už trochu moc. Já na kluky nejsem." Vysvětloval jsem potichu. Jakmile jsem dořekl těch pár vět, uvědomil jsem si, že právě říkám svoje nejhlubší myšlenky úplně cizímu člověku, kterého jsem znal teprve pár hodin. Jindru to však očividně vůbec netrápilo.
"Jasně, chápu tě," přikývnul a dal si jeden polštář za krk, aby mohl ležet a pít čaj zároveň. "Poslyš, neber to nijak špatně, ale my všichni, jako jeho kámoši, jsme tak nějak doufali, že by jsi nám s ním mohl trochu vypomoci. On to měl a vlastně pořád má poslední dobou docela těžký a začínal se čím dál víc uzavírat v té malé chatě, na které je načerno mimochodem a maluje ty úchylný portréty svojí sestry. On totiž tak nějak potřebuje někoho, kdo by mu nahradil rodinu se kterou se teď nestýká. A zdá se, že v tobě ji našel. Ani nevíš, jak moc se změnil za tu krátkou dobu, co je s tebou. Možná to ale začíná trochu přehánět to je pravda, ale třeba si zase jenom na něco hraje, jak to on vždycky dělá..."
Na to jsem nedokázal udělat nic, než jenom otevřít a zase zavřít pusu. Docela dost informací najednou. Musel jsem si v hlavě znovu přehrát všechno, co mi právě řekl, než jsem na to dokázal nějak zareagovat. "P-počkej, co jsi to říkal předtím?"
"Že se k tobě připoutal?"
"Ne, myslím to o té chatě. Něco o tom, že tam bydlí načerno?"
"Jo to..." najednou si Jindra uvědomil, že se prořekl trochu více, než si myslel a malinko zaváhal. "No, to je totiž chatka jeho strýce, který tam vůbec nejezdí. Viktor mu čorknul klíče a nastěhoval se tam. Už tam žije asi třetím rokem, jako totální squatter. Však jsi viděl, jak to tam vypadá, hroznej bordel a kolikrát u něj přespává fůra lidí, i když se tam vejdou stěží dva. Vůbec netuším, jak je Viktor schopný v tom kumbálku bydlet tak dlouho. Mě by to tam teda velmi brzo začalo pěkně štvát. I když on asi moc místa nepotřebuje, pořád jenom sedí a maluje. Však jsi to viděl, ne?"
"Jo, viděl," přikývnul jsem. "Upřímně jsem z toho z počátku měl trochu šok. Viktor občas maluje dost divné věci. Netuším, kde se to v něm bere...."
"Taky z toho máš tak divný pocit, že?" Přitakal Jindra. "On je teď Viktor asi někde zaseklej. Ale já se mu moc nedivím, on to fakt v poslední době neměl vůbec lehký..."
"A ty jsi předtím říkal něco o tom, že maluje svou sestru....?" Odvážil jsem se zeptat, protože tohle mi v hlavě utkvělo asi nejvíc z toho, co mi před chvílí říkal a potřeboval jsem vědět víc. Jindra se zase začal ošívat. "Poslyš, to by ti asi měl říct on sám, já už jsem toho stejně řekl víc než dost..."
"Jo, jasně," přikývnul jsem trošku zklamaně a chvilku nepřítomně zíral do stropu. Začínal jsem opravdu mít o Viktora obavy, stejně jako je měli všichni jeho kamarádi. Znělo mi to úchylně a nebezpečně. Najednou i po tom měsící, co jsme se znali, mi připadal ještě víc cizí, než když jsem ho poprvé potkal. Na jednu stranu jsem chápal, že Viktor je se mnou rád a nechce se mnou probírat svou minulost, na kterou očividně není pyšný ale i přesto věci, o kterých se nikdy nezmínil mě najednou děsily. Byl jsem ochotný Viktora přijmout, jako člověka nehledě na to, jak moc pil a jak dětinsky se občas choval, ale tohle bylo už i na mě, absolutního nekonfliktního flegmatika moc. Potřeboval jsem jít domů a všechno si to pořádně promyslet.
"Už raději půjdu..." řekl jsem Jindrovi a zvednul se. Viktorovo sako, kterým jsem byl do teď přikrytý jsem nechal za sebou, vzal jsem si bundu a šel pryč. U vchodu jsem si obul boty a vyšel jsem ven. Před budovou stála skupinka lidí. Nechtěl jsem se na ně dívat, protože jsem se bál, že mezi nimi bude Viktor, ale bohužel on si mě všimnul dřív.
"Marku!" Zavolal zamnou a já sebou cuknul. Slyšel jsem, jak za mnou utíká, ale neotáčel jsem se, ani jsem nezpomaloval. "Marku, už jdeš domů? Ještě nechoď, chtěli jsme si s děckama ještě dát jednu dýmku-"
"Promiň, ale už musím. Ahoj." Šel jsem čím dál rychleji a modlil se, aby mě nechal jít. On mě však doběhnul a chytil mě za rameno. Jeho ruku jsem však okamžitě setřásl.
"Hele je to kvůli tý puse?" zeptal se trochu pobaveným tónem.
"Ne. Nebo vlastně taky. Asi. Já nevím. Už mě nech jít, spěchám." Chtěl jsem od něj utéct co nejrychlejí. Šel jsem pořád stejně tvrdohlavě dál a měl jsem pocit, že na mě Viktor ještě něco volá, ale já mu nerozuměl a když jsem se konečně zastavil, abych trochu nabral dech, tak už jsem byl úplně sám. Byla tma a zima a mokrý asfalt hezky voněl. V dálce jsem slyšel houkat sanitku.

Až teprve když jsem ulehl do postele, tak jsem si uvědomil, že jsem se s Viktorem opravdicky líbal a najednou mi vzpomínky na ten polibek přišly jasnější, než jsem si předtím vybavoval. Vzpoměl jsem si, jak mi dal ruku na týl a palcem mě jemně laskal po tváři, úplně jako bych pro něj byl nějaká křehká dívka. Přemýšlel jsem nad tím, jak jsme asi museli vypadat pro ostatní a trochu jsem měl pocit, že to vypadlo úplně přesně jako ve filmu. Trvalo ještě dlouho, než jsem usnul, ale rty mě stále ještě trochu pálily, při pomyšlení na to, jak jemně se jich Viktor dotýkal těmi svými.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 4. července 2015 v 17:31 | Reagovat

tak se nám Viktor projevil a Marek má o čem přemýšlet , popravdě mi je Viktora líto jeho povaha a sklony ho docela tlačí s záhubě , Marek mi zas nepřijde na tolik silný aby to ustál děkuji je to skvělý díl který před nás otevírá tolik možností

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama