Růžová fáze měsíce / I. Nov

27. května 2015 v 0:44 | Thorianna |  RŮŽOVÁ FÁZE MĚSÍCE



I. Nov

Je zajímavé, jak rádi lidé vzpomínají na své mládí. Všimnul jsem si toho už dávno. Pokaždé, když někdo nad sklenkou vína opráší nějakou starou historku, tak vždycky se na konci vyprávění posluchači společně s vypravěčem na pár okamžiků zahledí do prázdna a někdo nostalgicky prohlásí: "Jó, to byly časy..." Je vlastně docela nepodstatné, o čem ta historka byla, klidně může být o bandě študáků, kteří se opili pod obraz a pak balancovali na balkonovém zábradlí, nebo o malých dětech, které si vytvořily skrýš v hromadě sena a svítily si v ní svíčkami. To, co je totiž při vyprávění takových historek důležité, je připomenout si lehkomyslnost a nebezpečnou sladkost mladí, která většině z nás s přibývajícím věkem protéká mezi prsty. Už nemáme sílu ani odvahu ke skokům do prázdna, které jsou pro mládí tak typické, neboť nás vážou pevné základy, se kterými se už bojíme zacloumat. Ať už je to rodina, zaměstnání, nebo strach z neznámého, díky těmto věcem zapomínáme na to, jak divoce jsme si dříve dovolovali žít.
Já sám jsem však takovým člověkem nikdy nebyl. Už jako dítě jsem byl ten, který si všechno nejdříve pořádně dopředu promyslel a pak teprve jednal. V podstatě jsem už od malička trochu uvažoval jako starší člověk, kterému chybí ona lehkost mládí. Ostatní běželi ven dovádět a já jsem si šel číst. Oni šli pít a já jsem šel na rodinnou oslavu, kde jsem se nechal od všech příbuzných pohladit po vlasech a pak jsem se schoval do kouta, kde jsem si znovu četl. A tak mi to vyhovovalo. Byl jsem hodné, uzavřené dítě. A možná jsem byl i trochu povýšený nad ostatními, protože jsem věřil, že moje nezkaženost mě dělá lepšími než byli oni a raději bych se nechal natáhnout na skřipec, než abych si přiznal, že jsem jim vlastně tak trochu ty jejich divoké zážitky záviděl. A taky že jsem záviděl. Knihy jsem miloval, ale opilecká historka pokaždé zněla trochu zábavněji, než celá noc strávená s knihou v posteli. Ale nikdy jsem nad tím moc dlouho nepřemýšlel, pokaždé jsem jenom pokrčil rameny a znovu zabořil nos do knih. Být sociálním mě nebavilo. To však neznamenalo, že bych neměl žádné kamarády - kamarády jsem měl. A dokonce dva. Kateřinu a Petra. Znali jsme se už od malička a občas, když jsem šel ven, tak jsem byl s nimi. Nebyli to lidé, se kterými bych si mohl hodiny vyprávět o svých zájmech, ale oba byli přátelští a nikdy jim nevadilo, když jsem s nimi někam šel a věnovali se mi. I když dodnes mám trochu podezření, že je k tomu spíše nabádala moje matka, než že by semnou za každou cenu chtěli být kamarádi.
Tak či onak, svou uzavřenou a pracovitou povahou jsem v každém kolektivu zaujal místo toho hodného, pracovitého studenta, kterého nikdy nikdo neslyšel říct sprosté slovo a všichni si od něj mohli opisovat domácí úkoly a mít tak jistotu, že to bude vždycky správně. Nikdy mi nikdo neřekl šprte, nebyl jsem student, který by se za každou cenu musel hlásit a pochlebovat učitelům. Byl jsem zkrátka jenom tichý pilný student, který se s nikým moc nebavil. Díky svým známkám jsem se bez problémů dostal na prestižní gymnázium - bylo to gymnázium arcibiskupské, tedy katolické. Byl jsem z věřící rodiny a upřímně se můj život od těch ostatních tolik nelišil, až na to, že jsme trochu jinak prožívali svátky a chodili pravidelně do kostela. Oba moji rodiče na mě byli po mém přijetí na gymnázium velmi pyšní a neustále mi opakovali, že se musím hodně učit, abych to daleko dotáhl. Vsadím se, že ze mě chtěli mít doktora, nebo vědce, zkrátka někoho, kdo se bude mít v životě dobře a třeba jednou udělá díru do světa nějakým objevem. Já sám jsem na gymnázium šel hlavně proto, že jsem nevěděl, co vlastně chci v životě dělat. Bavilo mě čtení, tedy literatura a nacházel jsem zalíbení i v dějepisu a trochu také přírodovědě. Ale v té době mě ještě nenapadal způsob, jak tyto koníčky využít v budoucím zaměstnání. Proto jsem šel na gymnázium, abych měl více času na rozhodování. Jinak mě ta škola ani moc nezajímala, kdybych se tam nedostal, tak by mě to ani nemrzelo. Byla však těžká, to jsem pochopil ihned, když jsem nastoupil do kvinty. Profesoři měli úplně jinou představu o tom, co by měl průměrný student na jejich škole zvládat než měli učitelé na základní škole a zavalovali své studenty nejen domácími úlohami, ale celkově všelijakými esejemi, projekty a činnostmi. Ze začátku to pro mě byl trochu šok, ale brzy jsem si navyknul na jejich tempo a přizpůsobil se. Měl jsem hodně volného času, protože jsem nikam nechodil a tak jsem ho strávil učením a brzy jsem opět patřil mezi nejlepší studenty. Můj sociální život však stále velmi pokulhával. Už jsem skoro vůbec nechodil ven. A pak jsem měl šestnáct.
Myslím, že za to opět mohla moje matka, kterou má osamělost trápila daleko víc než mě. Kolikrát se mě nenápadně zeptala:"Co děcka, chodíš s někým ven? A co holky, líbí se ti nějaká ve třídě?" Občas jsem měl pocit, že bych spíše měl zalhat, abych se nemusel dívat na její zklamaný výraz, který se jí na tváři objevil pokaždé, když jsem nezaujatě pokrčil rameny a pokračoval v tom, co jsem dělal před tím, než mě tou otázkou vyrušila. Pokaždé jsem si to však uvědomil až příliš pozdě.
Zničeho nic se v osm večer před naším domem objevila Kateřina s Petrem, že prý když mám ty narozeniny, tak se oba rozhodli pozvat mě na pizzu. Upřímně, jsem z toho byl docela v šoku, protože jsem je neviděl celou věčnost. Jakmile jsem nastoupil na novou školu, tak jsem už skoro vůbec nechodil ven ani s nimi ne. A přesto tam stáli a zvali mě na pizzu. Přiznám se, že mě to i přes všechny okolnosti nakonec docela potěšilo. Vzal jsem si bundu a šel s nimi. Po cestě si se mnou povídali a ptali se mě na obyčejné věci, jako byla škola a rodina. Bylo to příjemné a já si jejich zájem užíval, dokud mi nedošlo, že ti dva spolu chodí. Jakmile jsme se totiž usadili na zahrádku nejbližší pizzerie, neušlo mi, jak se ti dva neustále navzájem hladili a laskali a když si mysleli, že se nedívám, tak se i velice nahlas líbali. Chuť na jídlo mě s každým nechutným mlasknutím trochu přešla, až nakonec jsem se začínal modlit, aby se co nejdřív rozhodlo, že se půjde domů. Byl jsem na ně hodně naštvaný a bral jsem to od nich trochu jako zradu. Byli to moji jediní kamarádi a mohli si tyto projevy lásky nechat na potom a věnovat se mi. Čím více si mě nevšímali, tím víc jsem se uzavíral sám do sebe, až ze mě nakonec nemohli dostat nic jiného než otrávené zabručení. Korunu tomu všemu ti dva nasadili v okamžiku, kdy Kateřině v kapse zavibroval mobil, ona si přečetla esemesku a pak se na mě společně s Petrem podívala a řekla: "Poslyš, Marku, kousek odsud je zábava a my s Peťou bychom tam chtěli zajít, tak nás napadlo-" Že bychom se tam všichni tři zašli podívat? "-že bychom tě tady nechali a šli se tam kouknout. Nevadilo by ti to? Ty stejně na zábavy moc nejsi..."
Ovšem, že jsem nebyl. Nebavilo mě sedět u stolu a nalívat se a přitom poslouchat hudbu, která mi nic neříkala. Ale alespoň jsem čekal, že mi to nabídnou, že mě sebou budou chtít vzít. To je přece slušnost. Zhluboka jsem se nadechnul a pak dlouze vydechnul. Pak jsem nasadil úsměv, který musel být tak falešný, že by je měl praštit do obličeje. Očividně však byli příliš zahledění do svých ústních dutin, než aby jim to došlo. Dal jsem si záležet, aby mi odpověď netrvala moc dlouho. "Jo, v pohodě. Já se stejně už chystal jít domů."
Obličeje se jim rozzářili jako vánoční stromečky. "Jé tak to je fajn! Tak my teda už půjdeme, měj se hezky! A všechno nejlepší!" A s těmi slovy se zvednuli ze židlí svižně odešli zaplatit. Ještě mi zamávali od baru a já zamávání oplatil. Jakmile odešli, tak jsem se trochu uklidnil a řekl si, že bylo možná lepší, že se nepřetvařovali a nepřemlouvali mě. Stejně bych šel domů tak jako tak. Chystal jsem se v klidu dojíst poslední dva klínky pizzy, když mi někdo zaklepal na rameno. Zvednul jsem hlavu se špičkou klínku stále v puse, ze kterého visely provázky téměř vystydlého sýra a uviděl nad sebou stát opravdu nádhernou slečnu, jak se na mě usmívá a na něco se mě ptá. Okamžitě jsem si pizzu vytáhnul z pusy a rychle jsem si začínal utírat pusu do rukávu. Musel jsem vypadat jako idiot a také jsem to tušil. Byl jsem rudý až za ušima.
"Promiň, nerozuměl jsem." Řekl jsem, zatímco mě napadlo vzít si ubrousek a utřít si mastnou pusu do něj. Jenom se tomu zasmála. Byla moc hezká. Výškou byla docela maličká, i když se to pokoušela zamaskovat neobvyklými botami na vysoké platformě, která vypadala jako by ji někdo vyřezal ze světlého dřeva. Postavou nebyla nejštíhlejší, ale nebyla ani tlustá. Měla zkrátka tu figuru akorát, hezká prsa a zadek a vosí pas a celkově mi přišla nesmírně přitažlivá. Její kulatý obličej s velkýma zelenýma očima, které v zapadajícím slunci svílitily jako dva drahokamy, lemovaly dlouhé hnědé vlasy, které si svázala do dvou trochu dětinských culíků a vyzdobila mašlemi a na konci pečlivě natočila do roztomilých kudrlinek. Její šaty byly neuvěřitelně extravagantní. Černé sako končilo někde pod hýžděmi a bylo zdobené volánky a proto dívka zezadu vypadala, jako by měla velmi krátkou sukni a přitom nosila kraťase, které společně s halenkou i vestou patřily ke kompletu a nemusel jsem dlouho přemýšlet nad tím, že ten komplet musel být skutečně velmi drahý.
"Ptála jsem se, jestli tu jé vólno. Chcéme si s kamarády njekam sednout a všůde už je plno," vysvětlovala se silným ruským přízvukem, který mi přišel docela přitažlivý.
"Jo v pohodě," řekl jsem na to. "Stejně jsem se už chystal odejít..." mumlal jsem, zatímco ona se jenom znovu zářivě usmála a pak aniž by odpověděla, zmizela jako pára nad hrncem. Než jsem se nadál, byla zpět a sebou měla další čtyři lidi a všichni byli stejně nápadní jako byla ona. Společně s ní přišly dvě dívky, jedna měla krátké plavé vlasy, na sobě modrou kostkovanou košili, pod kterou měla šedé tílko, obyčejné džíny a na nohou ošoupané conversky. Krk jí zdobil přívěšek se zlatým V a na zápěstí měla vybledlý náramek z festivalu. Chůzí vypadala spíše jako kluk a s těmi černými slunečními brýlemi trochu působila dojmem, že si s ní není radno zahrávat. Ta druhá, která se jí držela za ruku měla husté vínově červené vlasy po ramena a přes třičko s hipsterským potiskem měla přehozený béžový svetr bez zapínání a na rukou se jí leskly velké prstýnky. Vedle té první působila o dost křehčeji a ženštěji. Za nimi šli dva kluci. Jeden z nich byl menší a statnější s plavými vlasy a strništěm a ten druhý měl vlasy tmavé a vlnité, byl vysoký a hubený.
Celá tato parta se usadila ke stolu, který jsem obýval. Všichni byli stoprocentně starší, než jsem byl já, museli mít kolem dvaceti let. Byl jsem z nich trochu vyděšený a okamžitě jsem se stáhnul až na úplný konec lavičky. Někteří mě pozdravili, jiní ne. Ten plavovlasý kluk se úplně automaticky natáhl pro poslední klínek pizzy a skoro celý si ho nacpal do pusy. Stalo se to tak rychle, že jsem na něj zůstal tupě zírat. Moje asociální povaha však byla natolik v šoku, že jsem ani nestačil zaprotestovat.
Ta dívka s V na krku, která vypadala spíše jak kluk a už si i stihla zapálit cigaretu, si toho však všimla a naoko pohoršeně ho okřikla: "Děláš si prdel, Kryštofe?" Nevěřícně povytáhla obočí a přitom měla na obličeji pobavený úsměv. "Jsi tu dvě minuty a už jsi to tady tomu chudákovi sežral!"
Kryštof se zmateně rozhlédnul a pak si mě všimnul, jak se krčím úplně v koutě. "Ježiš sorry!" vykřiknul, zatímco ostatní vybuchli smíchy. "Já jsem myslel, že to tu nechali ti lidi před náma! Tak jsem si říkal, že by to byla škoda to nesníst." ospravedlňoval se, zatímco smích nabíral na síle.
"To nevadí," špitnul jsem i když mi to vadilo strašně. Bohužel jsem byl na tyto věci příliš nekonfliktní a nikdy jsem se neuměl ozvat, když mi něco lezlo na nervy. "Stejně jsem už chtěl jít-"
"Koupím ti za to panáka, co ty na to?" skočil mi do řeči s dobráckým a trochu i hloupým úsměvem ve snaze svou chybu napravit. Ne, děkuji, nechci, nemám zájem, sbohem. To poslední, co potřebuji, je opíjení se s cizími lidmi.
"No to určitě, vsadím se, že mu ještě ani nebylo osmnáct. Tipuju mu tak patnáct, víc ne." Promluvila opět ta dívka s V na krku a potáhla si z cigarety. O chvíli později jí z pusy vyšel hustý bílý kouř. Cigarety jsem nenáviděl ze všeho nejvíc. Byly mi vyloženě odporné a lidí, kteří kouřili jsem se štítil.
"Vlastně je mi šestnáct," ozvala se moje puberťácká pýcha trochu více nahlas, než jsem původně zamýšlel a všichni mě slyšeli. Když se na mě upřely jejich pohledy, opět jsem zrudnul. Ještě jsem rychle vykoktal: "Dneska mám narozeniny."
"Jé, tak to všechno nejlepší!" vycenila na mě zářivě bílé zuby ta dívka s vínovými vlasy, která seděla vedle té klukandy. Všimnul jsem si, jak má na obličeji silnou vrstvu makeupu. Musel jsem úsměv trochu ostýchavě oplatit. "Děkuju-"
"No vidíš to!" překřikl mě Kryštof a praštil pěstí do stolu. Prázdné skleničky po kofole se nebezpečně zakymácely. "Já jsem v šestnácti úž dávno chlastal! Jsi na intru? My jsme na intru chlastali pořád." otočil se na mě.
"Ne, nejsem... Bydlím doma." Měl jsem takový pocit, že na internátě, který byl spojený s arcibiskupským gymnáziem, se rozhodně nechlastalo. Pokud ano, tak určitě velmi tajně.
"Hmm tak to bude asi tím. Neboj, to doženeš. A můžeš začít klidně hned, jdu ti koupit toho panáka!" a s těmi slovy se zvednul, až se zatřásl celý stůl a rychle vešel dovnitř pizzerie, kde se nacházel bar. Zoufale jsem ho sledoval a přemýšlel, jak se z toho vyvlíknout. Mohl bych říct, že už musím domů, nebo že by mě rodiče zabili, kdyby přišli na to, že piju. Což byla pravda. Pamatuju si, že jednou moje starší sestra přišla pozdě domů opilá a hrozně se to řešilo. Sice jí tehdy bylo už sedmnáct, ale i tak ji trest neminul. Měla zaracha na celý měsíc. Měsíc! Nikdy jsem neslyšel o tom, že by někdo měl zaracha na tak dlouho. Začínal jsem mít pocit, že se ode mě očekává, že co nevidět vyvedu něco podobného. Jenomže moje sestra byla vždycky trochu jinačí než já. Byla více průjbojná a měla dobrodružnou povahu, která mi chyběla.
Ten druhý kluk, s tmavými vlasy si všimnul mého zoufalého výrazu a řekl: "Moc ho neřeš, on byl vždycky tak trochu pošuk." Pokusil jsem se o úsměv, ale výsledná grimasa měla k úsměvu daleko.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se mě.
"Marek."
"Hezké jméno. Jmenuješ se tak po někom z rodiny?" Ten kluk byl milý. Jeho zájem byl tak příjemně přirozený, že jsem z toho musel mít radost. Jeho hlas byl tichý a trochu chraplavý, ale to se nevýhodou rozhodně nazvat nedalo. Ke všemu byl docela hezký. Měl hnědé oči ukryté pod hustým tmavým obočím, světlou pleť, rovný trochu antický nos a úzké růžové rty. Vlasy se mu na hlavě ladně vlnily dozadu od toho, jak si je světlou rukou neustále sčesával z očí. Na sobě měl pruhované tričko v námořnických barvách, přes které měl přehozené tmavě červené sako. Vypadal jako takoví ti kluci, kteří se umějí přirozeně oblékat dobře, aniž by přitom vypadali nějak metrosexuálně. Já sám jsem většinou nosil oblečení, které mi koupila mamka, protože mi bylo úplně jedno co nosím.
"Po apoštolovi," vysvětlil jsem. To byla pravda. Žádného Marka v rodině totiž nemáme. Na mou odpověď pouze mlčky přikývnul, muselo mu dojít, že jsem veřící. Byl jsem na podobné reakce zvyklý. Aby nebylo mezi námi ticho, tak jsem honem promluvil: "A jak se jmenuješ ty?"
"Viktor." představil se krátce. "Vlastně bych ti měl představit i ostatní, když už jsme u toho. Ten frajer, co ti šel koupit pití byl Kryštof. Tady ty dvě se jmenují Veronika a Alice," ukázal na dvě dívky - jednu s V přívěškem na krku a tu druhou s vínovými vlasy. A pak se otočil na tu poslední ve drahém oblečení, která si celou dobu hrála na mobilu a řekl: "A tady kolegyně se jmenuje Anja. Ta je z Ruska.""Jo, to mi došlo." řekl jsem. Najednou jsem se cítil o něco lehčí. Jakmile jsem se dozvěděl jejich jména, tak mi už nepřipadali tak hroziví.
"A vy tady ve městě chodíte někam společně na školu?" Zajímal jsem se.
"No, studovali jsme spolu uměleckou střední, teď už každý z nás dělá něco jiného. Veronika pracuje v grafickém studiu, Alice studuje na filozofické fakultě a Anja s Kryštofem se dostali na fakultu umění, oba na design." Vysvětloval mi tiše, zatímco jsme spolu těkali očima od jedné dívky k druhé.
"A co děláš ty?" otočil jsem se na něj. Neušlo mi, jak trochu váhavě pohnul rty, než odpověděl, ale jeho odpověď přehlušil Veroničin hlas.
"Hele, už jde!" vykřikla a všichni se otočili na Kryštofa, který se k nim řítil s malým táckem, na kterém bylo několik panáků vodky. Kryštof se usmíval od ucha k uchu když si sedal a ostatní jej hlasitě povzbuzovali.
"Nakonec jsem si řekl, že když už kupuju jeden, tak bych mohl koupit rovnou všem!" A tak se všichni natáhli a každý si jednoho vzal. Jediný já jsem pořád trochu doufal, že na mě nevyjde. Jenže Kryštof si na mě dával pozor a jakmile mu došlo, že se z toho pokouším vyvlíknout, tak mi jeden strčil rovnou pod nos.
"Poslyš, já bych vážně asi neměl..."řekl jsem, ale nikdo neposlouchal. Všichni si přiťukli a nalili si alkohol do krku. Následovala krátká odmlka, za kterou všichni polknuli a pak celí vysmátí zalapali po dechu. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, co jim řeknu, až si všimnou, že jsem se ještě nenapil. Navíc mi to Kryštof už zaplatil. Zhluboka jsem se nadechl a řekl si, že se nic nestane, když si to všechno naleji na první pokus do pusy. Byla to velká chyba. Měl jsem ústa v jednom ohni a už jenom z té pachutě se mi zvedl žaludek. Co nejrychleji jsem polknul a pak se natáhnul pro nedopitou sklenici kofoly a lačně se napil. To byla moje první zkušenost s alkoholem a opravdu vůbec se mi nelíbila. Ústní dutinu jsem měl jako v jednom ohni a měl jsem pocit, že se co nevidět pozvracím. Po chvilce mě to přešlo, ale krátce na to jako by mi vodka dala pěstí do mozku a já, do té doby neposkvrněný alkoholem začínal pociťovat příznaky opilosti. Trochu se mi zatočil svět před očima a já rychle mrkal, abych se toho pocitu zbavil. Nakonec to ale trvalo asi jenom deset minut. Když jsem si trochu oddechnul, tak se Anja zvedla a za chvíli donesla další várku panáků. Úpřímně si tu část jak jsme seděli v pizzerii moc nepamatuju. Vypil jsem asi tři panáky a pak mi Kryštof ještě vnutil pivo. Neuměl jsem odmítnout, přemluvit mě, bylo velmi snadné. Doteď se občas divím, že jsem se z toho nepozvracel. Asi mě zachránila ta pizza, kterou jsem předtím měl. A to byla jenom malá záchrana.
Točila se mi z toho hlava, byl jsem ospalý a začínal jsem se bát okamžiku, kdy se vrátím domů. Všechny mé pokusy o vypaření se však byly okamžitě odhaleny a potrestány dalším alkoholem. Ostatní pili jako utržení ze řetězu. Začínal jsem se bát, že dnešek neskončí moc dobře. Bylo asi po jedenácté, když jim došly peníze a dohodli se, že půjdou k Viktorovi. Bral jsem to jako oficiální rozchod. Kryštof mi však dal ruku kolem ramen a vedl mě s nimi na parkoviště.
"Pojď s náma, bude prdel." Nenabízel mi to, byl to fakt. "Viktor prý má nějakou velkou zásobu bílého vína, kterou nevypijeme ani za rok. Jako by nás nikdy neviděl chlastat!"
"Ne díky, už bych asi vážně měl jít..." pokoušel jsem se z jeho stisku vyvlíknout, ale Kryštof byl silný jako býk, jeho silná ruka plná světlých chlupů mě pevně svírala a já jsem proti němu neměl šanci. Došli jsme k ojeté potlučené škodovce, která už jevila známky rzi a stála na parkovišti úplně sama. Veronika s několikátou cigaretou mezi zuby odemkla auto a všichni naskákali dovnitř. Já však zůstal stát na místě.
"Tak co, jedeš?" Promluvila na mě Veronika, když si všimla, jak postávám před autem s rukama v kapsách. Chvilku mi trvalo, než jsem odpověděl, protože jsem v duchu válčil sám se sebou. Tyto lidi jsem znal teprve pár hodin, nic jsem o nich nevěděl, viděl jsem je pít jako duhy, kouřit jednu cigaretu za druhou a rozhodně by se nedali zařadit do sekce "vhodní kamarádi". Na druhou stranu však na nich něco bylo, něco co mě přitahovalo. Jako bych poprvé za život ucítil ten závan svěžežího mládí, které voní po nočním vzduchu a vysoké trávě ještě horké od slunce, a poprvé silně pocítil ten chtíč po něčem neobjeveném. K čertu s knihami, tohle je něco jiného, něco nebezpečného a vzrušujícího. Je to to, po čem toužím, to co ostatním závidím.
"Já jenom... ty budeš řídit, i když-" zamumlal jsem váhavě, ale při pohledu na její výraz bych si nejradši ukousl jazyk. Veronika okamžitě pochopila, co chci říct a skočila mi do řeči: "Vidím, že jsi byl natolik zaměstnaný vodkou, že sis ani nevšiml, že jsem nic nepila. Fakt tak nezodpovědná nejsem." Zněla docela naštvaně, tak jsem jenom ztrapněně přikývnul.
"Tak už nasedni nebo co." řekla mi, zatímco potahovala ze zbytku cigarety.
"A kam se to vůbec jede?" zeptal jsem se. "Ono by totiž bylo lepší, kdybych byl ještě dneska doma."
"Ne moc daleko, Viktor bydlí kousek od skejt parku tam jak jsou chatky a zahrádky." Odpověděla a odhodila špaček. Malé červené světýlko začínalo na pustém asfaltě pomalu vyhasínat.
Zamyslel jsem se. To opravdu nebylo moc daleko. Dobře jsem to tam znal a cesta domů trvala asi deset minut. Kdyby se cokoliv stalo, mohl bych kdykoliv odejít a tito lidé rozhodně nevypadali, že by mi chtěli ublížit, byla to parta mladých lidí, kteří sice měli své chyby, ale byli přátelští a i když mě brali jako někoho mladšího a dělali si ze mě občas legraci, tak mě respektovali. A po něčem takovém jsem toužil.

A tak jsem nasedl a tím učinil svůj první skok do prázdna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 28. června 2015 v 17:09 | Reagovat

stačí ta správná nálada a dějí se věci jak ve snu díky zatím skvělé

2 MirkaCori MirkaCori | E-mail | Web | 26. července 2018 v 0:43 | Reagovat

Peels can help to escape from of all old amendments dermatological layer. Procedures effective at any time, intended for skin of any type. After non-traumatic peeling disappear small wrinkles, skin area turns out young, smooth. Regeneration – three days. deeper peeling beautifully struggles wrinkles (expression, age, affects hardly noticeable scars, eliminates freckles.
Rehabilitation – seven days. Deep peeling performing in the beauty medical facilities. This is very effective procedure, but requires long period adaptation – about one month.
<a href=http://chemicalpeel.in/chemical-peel-before-and-after>chemical peel before and after photos</a>

3 Kultall Kultall | E-mail | Web | Neděle v 16:06 | Reagovat

Pokrasnenie armpit delivers discomfort, aches. to Carry visit in the hospital cannot be. Lump under the muscle cavity may become dangerous disease. However often it is result frequent use antiperspirants with aluminum, non-compliance rules personal hygiene, strong sweating. Redness causes a close clothing, infected razor, the virus.
<a href=http://armpit.info/>http://armpit.info/</a>  
Pain under the arm, inflammation, lump getting warm? This is the ulcer that will will have to be opened, then take antibiotics. initial stage cost solutions, antibacterial medicines. If the ailment switched to second stage, shown surgical procedure.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama