Rozštěp / IV. Něco o Honeym

26. května 2015 v 21:25 | Thorianna |  ROZŠTĚP


IV. Něco o Honeym

Honey senpai se ve škole neukázal celý týden. Pohřeb se konal pár dnů po Moriho smrti a byl opravdu velkolepý. Jeho rodina si dala záležet na tom, aby se s Morim jak se patří rozloučila. Všude byla záplava bílých květin, které tvořily nejrůznější vzorce, masivní svíce a vonné tyčinky byly rozestavěné kolem enormní pozlacené rakve a nad vším tím byla velká fotka Moriho, který se na všechny poklidně, nenápadně usmíval. Zúčastnilo se opravdu hodně lidí, blízká i vzdálená rodina, spousta lidí z práce Moriho otce a nespočet lidí, kteří chodili s Morim do kenda. Honey senpai byl při obřadu úplně vepředu a všem bylo jasné, že se jim vyhýbá. Tamaki jej zahlédnul v davu, ale Honey se jakoby záměrně díval jinam. Vzadu bylo i pár děvčat od nich ze školy, která si objednávala Moriho nejčastěji. Když to viděl Kaoru, bylo na něm vidět, že co nevidět pukne hněvem. "Podívejte se na ně, dělají, jako by ho nejvíc znaly a přitom Mori na ně byl milý, jenom proto, že za to dostával zaplaceno..." tiše mumlal směrem k Tamakimu proud hořkých slov, ale slyšel to celý přítomný host klub. Nikdo na to nic neřekl. Tamaki byl celkově z celé té scény ve škole znechucený. Po tom co se to dozvěděla celá škola, většina dívek, i když jim bylo řečeno, ať se členů klubu na nic neptají, neustále dolízala a ptala se na všechno možné, ale nejvíc na to, proč to udělal a jak. Dvojčata vylepila na dveře ceduli, že klub je uzavřen do konce týdne, ale ani to většině nedalo říct, proto se tam členové už raději ani nevyskytovali.
Nejdříve Tamakiho potěšilo, že snad všechny návštěvnice klubu si den po Moriho smrti vzaly k uniformě místo červených stužek černé, pak si ale přečetl pár ostrých slovních přestřelek na facebooku o tom, že některá děvčata je nosí jenom proto, aby byla zajímavá a přitom v klubu byla možná jednou a proto na něco takového ani nemají nárok a Tamaki v tom nápadu ihned přestal vidět to dobré.

"Je to jenom divadlo," řekla Haruhi, když se jí svěřil. "Udělali by to samé i kdybych umřela já nebo vy. Všichni se baví jenom o tom, protože je to takový, hnusně řečeno trend. Jde jenom o to to přečkat, uvidíte, že za měsíc si na to nikdo ani nevzpomene."
"To máš nejspíš pravdu, Haruhi,"přikývl Tamaki."A proto je to o to víc urážlivé. Pro ně je to jenom dočasná atrakce, ale pro nás smrt kamaráda."
"Nicméně, frašku z toho nedělá jenom celá naše škola. Dost se o to zajímají určitá média," vložil se do hovoru Kyouya. "Neustále řeší, jestli Moriho smrt nějak neovlivní budoucnost společnosti."
"Nic takového se nestane!" pronesl Tamaki tvrdohlavě. "Morinozuka je silná rodina."
"Ale viděli jste jak špatně vypadal Honey? Myslím, že jeho rodiče na tom musejí být tisíckrát hůř," řekl Hikaru. Na to většina zareagovala jenom hořkým přikývnutím, ale Tamaki střelil pohledem po Kyouyovi a Kaoru. Pohled mu oplatili. Bylo jasné, že nikdo na tom nemůže být hůř než Honey.
Všichni se nakrátko odmlčeli a po chvíli promluvila Haruhi.
"Média jenom zveličují, ale já si myslím, že svět půjde dál, stejně jako jejich společnost. Některé bude Moriho smrt trápit víc než ostatní, ale nakonec budou všichni pokračovat dál, protože už s tím nic nenadělají. Tak to chodí a uvidíte, že než se nadějete, všechen ten hluk kolem toho utichne."
Tamaki v duchu věděl, že má pravdu, ale zároveň někde cítil, že Moriho smrt je něčím jiná. Až podivně výjímečná. Vybavil si vzteklého Kaoru a mrzutého Honeyho. Co víc se ještě může stát...

Honey dorazil do školy přesně na den, kdy měl domluvené zákaznice a proto jej v pondělí ráno všichni viděli ve škole. Černé smuteční kimono, které měl na pohřbu, vyměnil za pastelově modrou školní uniformu a s kamennou tváří vstoupil do každodenního ruchu Ouranu. Všechno se zdálo jako obvykle až na jeden velký detail - byl úplně sám. Procházel se chodbou jako duch, který ztratil tělo a všechny nabídky k přátelskému hovoru suše odmítal. Ostatní se jej pokoušeli nějak rozveselit, ale Honey působil dojmem, jako by ho jejich snaha urážela a proto se při všech těchto pokusech vzdálil do samoty. Nějakým záhadným způsobem, hlavně o přestávkách a po vyučování nebyl k nalezení, vždycky se někam vytratil a nikdo o něm nevěděl.

"Není ještě připravený." Řekl Tamaki Kyouyovi, když spolu osaměli v klubu. Tamaki seděl u stolu a hlavu měl unaveně položenou na založených rukách. Kyouya si něco prohlížel na tabletu a přitom se mu v brýlích odráželo světlo displaye.
"Samozřejmě že není, ale jednou se bude muset přes jeho smrt přenést. Domluvili jsme, že dneska už se bude věnovat zákaznicím. On proti tomu nic neměl a slíbil že příjde. Měl by svůj slib splnit." Promluvil Kyouya ledově a zněl úplně přesně jako jeho otec, až z toho Tamakiho zamrazilo.
"Vím, že je na tuhle otázku ještě brzy, ale jak to vůbec budeme dělat bez Moriho? Jak to vidíš ty, jako náš účetní?" podíval se na něj po chvíli Tamaki. Kyouya si chvilku leštil brýle a promluvil až po tom, co si je zpět nasadil.
"Ukázalo se, že většina jeho zákaznic přešla na Honeyho, očividně ho chtějí podpořit. Pak je tu pár, které se rozdělily mezi ostatní členy a nakonec asi pět dívek, které nás opustily úplně. Jedna z nich dokonce po Moriho smrti zkolabovala." Pověděl mu, jako vždy v obraze.
"Teda," vydechl Tamaki. "Ta ho asi měla hodně ráda."
"Očividně. Jmenuje se Kobayashi Rin. Její rodina patří mezi nejlepší terapeuty v Tokyu. Teď je po tom záchvatu doma. Nechal jsem jí poslat nějaké květiny a čokoládu, malá náhrada za utrpěné škody. Nicméně, Moriho smrt nás zas o tolik nepřipravila, nevím ale, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva."
"Myslím, že Mori by nechtěl, abychom si kvůli němu museli utáhnout opasky," řekl Tamaki a hořce se uchetl. Kyouya přikývl a přistoupil ke stolu, u kterého seděl. Opřel se o něj a dál byl na tabletu, zatímco Tamaki se mezitím pokoušel ubránit pohledu na jeho pozadí.
"Máš nějaké nové téma na příští týden? Jestli máš zase něco exkluzivního, tak to raději řekni teď, ať to stihnu objednat,"promluvil po chvíli.
"Napadlo mě, že bychom udělali..." zastavil se uprostřed věty.
"Udělali?" otočil se na něj.
"Ách... to je jedno. Nic nemám, zeptej se ostatních."
"Jak myslíš," pokrčil rameny Kyouya a vrátil se k tabletu. Tamaki se protáhl jako kočka a ihned potom se zase unaveně svalil na stůl. "Maminkooo, ani nevíš jak se mi nic nechce."
"Tak to mi ani neříkej, dneska musíš být ve formě. Očekávám, že budeš sršet komplimenty a sladkobolnými sliby. Však víš, jak jsou na nás některé slečny závislé a tahle týdenní pauza jim rozhodně neprospěla, takže jim to budeme muset vynahradit.
Mimochodem jsem ti napsal něco, co by ti mohlo pomoci v krizových situacích, které by dneska mohly nastat." Řekl to přísně a vlídně zároveň a podal Tamakimu ze složek papír. Ten se na něj zmateně podíval.
"Nepříjemné otázky a jak se jim vyhnout," přečetl nadpis. "Děláš si ze mě srandu?"
"Jenom, kdyby se někdo ptal na Moriho. Nechci aby to tady někdo řešil, už jenom kvůli Honeymu."
"To jsi mohl rovnou vydat knihu. Ne, děkuji, obejdu se bez toho." zívl a papír odložil.
"Jak myslíš, jenom jsem chtěl pomoct. Každopádně, něco tu pro tebe mám," otočil se a šel ke své aktovce. Tamaki zpozorněl.
"Něco jako dárek?" Malé dítě uvnitř jej radostně poskočilo.
"Ano, něco takového."
Když se k němu vracel, držel něco v ruce. Byla to malá tmavá krabička. Tamaki poznal značku už na dálku. Tohle bylo něco pro něj.
"Allure Homme..." vydechl nadšeně.
"Říkal jsem si, že by se ti mohla líbit. Ve Francii je to hit, ale co bys taky čekal od Chanelu," vysvětloval mu, to ale Tamaki už dávno věděl. Vzal si dárek opatrně do rukou a rozbalil jej. Skleněnou věcičku vytáhnul na světlo z drahého papíru a držel ji až s posvátnou úctou. Opět si vzpomněl, proč má Kyouyu tolik rád. Věděl totiž, že to pro něj není jenom dárek, ale i kousek vzdálené domoviny, po které pořád toužil. Jako by se mu do rukou dostal ždibíček Francie a Tamaki měl co dělat, aby za něj Kyouyu neulíbal k smrti. Srdce mu pořád zběsile tlouklo. Měl chuť na něj skočit, obejmout jej a políbit. V myšlenkách se pozastavil u toho políbení.
"Kyouyooo..." popotáhl.
"Přece mi tady nebudeš brečet. Mám pak vždycky pocit, že jsem ti nějak ublížil," škádlil jej Kyouya.
"J-já brečím radostí!" vykřikl Tamaki v slzách a utíral si oči do rukávu. Kyouya ho přerušil v činnosti a podal mu kapesník, nesnášel totiž, když prznil školní uniformu. Tamaki si najednou připadal jako malé dítě, které Kyouya starostlivě opečovává. Nevěděl, jestli se mu to líbí, nebo ho to uráží.
Nakonec se rozhodl nějak vyjádřit své díky, tak po Kyouyovi skočil a vlepil mu na tvář dětinský polibek. Kyouya nepatrně zavrávoral a když Tamaki ukončil pevné objetí, po kterém mu stlačil celý hrudník, si se zmateným výrazem upravil brýle a uhladil sako uniformy.
"Musím uznat, že mě vždycky něčím překvapíš..." řekl Kyouya ještě pořád trochu v šoku, ale bylo vidět, že to myslí dobře. Tamaki se usmál, ale je najednou si uvědomil, že jeho srdce pořád tluče jako splašené. Takhle ještě nikdy netlouklo. Nikdy v Kyouyově přítomnosti. Na takové věci mezi sebou byli přece zvyklí. Dotkl se svých tváří, které celé jenom hořely, musel být červený jako rak a v duchu se modlil, aby ten široký úsměv na jeho tváři nebyl tak nápadný, protože se jej nedokázal zbavit. Zároveň jej však přejel podivný mráz po zádech.

"Tamaki senpai," promluvila na něj jedna prvačka a vytrhla jej ze vzpomínání na dopolední událost. "Vsadím se, že máte nový parfém. Allure Homme?" zeptala se. Tamaki přikývl. "Byl to dárek," řekl s lišáckým úsměvem. Nakonec se na Moriho nikdo neptal, dívky byly natolik taktní a inteligentní, že se prostě chovaly, jako by se to ani nestalo. Opět se ukázalo, že Kyouya prostě myslí dopředu a tak se Tamakiho nová vůně nakonec stala hlavním tématem a konverzace poklidně plynula. Nejdříve se bavili o parfémech, pak o brandových značkách a nakonec celkově o Francii. Haruhi svým zákaznicím ukazovala jak doma zašívá ponožky, Hikaru a Kaoru zase předváděli nějakou scénku vykradenou z béčkové telenovely a Kyouya pomáhal jedné stydlivé slečně, která na něm mohla oči nechat, s informatikou.

Všechno se neslo v dobré náladě, dokud do klubu nevešel Honey. Některé jeho zákaznice dokonce přišly o půl hodiny dřív a tak tam jenom seděly a nudily se,ale v momentě, kdy Honey vešel, tak vyskočily na nohy, čímž si získaly pozornost všech přítomných. Tamaki s Kyouyou všechny členy dopředu upozornili na to, že Honey bude upoutávat většinu pozornosti, proto v takových momentech musí neustále zabavovat zákaznice, aby měl pocit, že není středem pozornosti. Nakonec to dopadlo tak, že v klubu se rozhostilo hrobové ticho a oči všech přítomných se upřely na drobného Honeyho ve dveřích. V jeho tvářích bylo nejdříve podivné odhodlání, které ukazovalo, že se odvážil k něčemu, co mu vůbec nebylo po chuti. Jakmile se ale rozhlédl po místnosti, něco v jeho tváři se našponovalo a on musel pevně stisknout rty, aby byl vůbec schopný vstoupit.V momentě, kdy se zavřely dveře, Tamaki se pokoušel navodit konverzaci s dívkami, ty mu však věnovaly pozornost jen zřídka. Všechny zajímal jenom Honey, který si sedl proti slečnám, s rukama v klíně a hlavou podivně skloněnou. Dětinské pištění a poskakování najednou bylo pryč a místo toho zbyla nějaká seschlá skořápka dřívějšího optimistického člověka. Dívky se jeho změnou nenechaly zaskočit a ihned mu začaly nabízet čaj, který ostýchavě přijal. Konverzace se najednou táhla jako smůla. Honey usrkoval ze šálku a nechával ostatní aby se bavili. Otázka Jak se má byla stejně trapná jako jeho odpověď Dobře. Po pár minutách se Honey trochu uvolnil a začal se více bavit a už neodpovídal jedním slovem, když najednou padla otázka, která všechno zničila.

"Kdepak máte Ušáčka?" zeptala se jedna dívka s úsměvem. Tamaki si až teď uvědomil, že Honeymu chybí jeho hlavní poznávací znak - růžový králíček. Tohle je snad poprvé,co je někde bez něj. Tamakiho najednou zaplavil tíživý, hořký pocit, který jej celého pohltil. Nedokázal jej popsat, ale najednou měl chuť se rozběhnou, rozplakat, utéct pryč. Zachytil Kyouyův pohled.
"Nechal... Je doma,"odpověděl Honey a napil se.
"Je zvláštní vás dva vidět odděleně," řekla jedna z dívek s dobrým úmyslem.
"To si o mě a Takashim určitě říkáte taky." Odsekl Honey. Ta věta byla jako ledová šipka, která bodla všechny v místnosti. Byl to pro všechny šok, jelikož Honey, ať měl sebe špatnější náladu, nikdy nebyl schopný takové chladnosti. Zřídkakdy byl špatně naladěný a když už byl, tak si vždycky udržoval tu svoji roztomilost, která se najednou někam vytratila. Tamaki si ani nepamatoval, že by jej někdy zažil tak nepřátelského, jako by se Honey proti všem obrnil neviditelnou ledovou stěnou a každého, kdo měl zájem se k němu chovat trochu přívětivě, byl na oplátku obdařen reakcí, která byla asi stejně milá jako facka.
Dívka zrudla a sklopila oči. Ta třetí se pokusila zachránit situaci, tak vytáhla menší bílou krabici. "Přinesly jsme vám dortík, jeden z vašich oblíbených,"řekla a položila krabici před něj a otevřela ji. Byl v ní smetanový dort plný velkých lesklých jahod zasázených do husté krémové polevy a nahoře posypaný strouhanou čokoládou. Z Honeyho výrazu nešlo absolutně nic vyčíst. Pocit v Tamakim ještě zesílil. Haruhi vydala nějaký tichý zvuk.
Chlapec se najednou zvedl z pohovky, na které seděl.
"Omluvte mě,"řekl rychle a vyběhnul ven z klubu.
"Honey senpai!" vykřiklo pár lidí v místnosti, ale odpovědí jim byl utichající zvuk Honeyho spěšných kroků. Nikdo neřekl ani slovo. Hikaru s Kaoru se to pokusili zachránit tím, že vykřikli: A kdo si chce zahrát hru Který je Kaoru a který je Hikaru?! ale působilo spíš jako volání o pomoc.
Tamaki se zvedl a zrak všech přítomných se upřel na něj.
"Slečny, omluvte mě, prosím,"řekl krátce a také vyšel z klubu. Jakmile za sebou zavřel dveře, rozběhl se stejným směrem jako Honey. Vlastně ani nevěděl, kam má jít, když mu v kapse zazvonil mobil. V krátkém mailu od Kyouyi bylo napsané jedno slovo:

Afrodita.

"Díky Kyouyo," řekl udýchaně a běžel směrem do zahrady. Chvíli mu to trvalo, než našel správnou cestu v bludišti, už se začínalo smrákat a zase začínala padat mlha, ale nakonec se mu povedlo najít cestu a našel Honeyho u velké sochy obnažené řecké bohyně, jak k němu stojí zády a třese se. Tamaki zpomalil a přišel těsně k němu s rukou nataženou, připravenou konejšivě jej uchopit za rameno.
"To bude dobrý, Honey senpai-"
Honey se k němu otočil rychlostí blesku, popadl jej za nataženou ruku a pak provedl nějaký jeho karate chvat, po kterém se Tamaki ocitnul rozplácnutý na zemi s vyraženým dechem.
"Já vám dám dobrý! Já vám sakra dám dobrý!! Vy ani nevíte, vy ani netušíte-" zajíkl se a dřepl si s obličejem v dlaních, zatímco Tamaki, pořád na zemi, se snažil popadnout dech. Naštěstí se Honey po chvilce trochu uklidnil a pomohl Tamakimu sednout si na mramorovou lavičku a pořádně se nadechnout.
"Už je to lepší?" zeptal se a starostlivě jej poplácal po zádech. Bylo chladno, ale Tamaki si stejně uvolnil kravatu rozepnul pár knoflíků nahoře u košile.
"Takové věci si máte nechávat do tělocvičny a ne na mě!" vyštěkl na něj v momentě, kdy se mu vrátil dech.
"Moc se omlouvám, měl jsem trochu rudo před očima-" zamumlal Honey kajícně, ale Tamaki jej přerušil.
"Trochu?! Trochu?! Jak to proboha vypadá, když máte hodně rudo před očima?!"
"Omlouvám se. Už se to nestane. To ti můžu slíbit,"řekl vážně.
"Jak to můžete vědět tak jistě?"
Honey neodpověděl. Chvíli se díval na své malé ruce, které měl v klíně spojené a mlčel. Tamaki se hlasitě nadechoval a vydechoval a nikdy mu vzduch nepřipadal sladší.
"Tamaki... já to tady nezvládnu." Řekl po chvilce Honey.
"Co to říkáte?" otočil se na něj.
"Vidím ho všude. Na chodbě, ve třídě i tady v bludišti. Ale nejvíc v tom klubu. Byl jsem tam dneska od jeho smrti poprvé, víš? Nedokázal jsem tam být ani těch pět minut. Každý detail mi ho připomínal. Dokonce i některé ty holky co tam dnes byly. A ještě ke všemu ten dort..." odmlčel se. Tamaki v sobě pocítil lítost. Chtěl Honeyho nějak utěšit, ale nevěděl jak. Už se natahoval, že jej aspoň poplácá po zádech, tak jako to udělal s Kaoru, pak si ale vybavil, co mu Kaoru řekl a to jeho ruku zastavilo uprostřed pohybu.

...patří mezi takové ty lidi, kteří neví co chtějí... někam vypadnul uprostřed noci a pak se vrátil a smrděl jako někdo cizí...Mori ho měl tolik rád....Však my spolu přece nechodíme, ne?....

"Už ani nedokážu brečet," promluvil znovu Honey. "Brečel jsem snad pořád, dokud jsem se neunavil a neusnul a jakmile jsem se probudil, tak jsem si vybavil proč jsem brečel předtím a brečel jsem zase, dokud jsem se nezmohl ani na slzu. Ale ono to pořád tolik bolí. Jako by mě někdo bodal, kdykoliv si na něj jenom vzpomenu... a ani nevíš, jak často vzpomínám. Mori odešel a zanechal ve mě jenom prázdnotu a vinu." položil si ruku na na drobný hrudníček. Tamaki ten pocit znal. Stejnou bolest cítil, když opouštěl Francii. Poslední pohled na Eiffelovu věž, třpytící se Paříž, smutný obličej jeho matky. To všechno mu připadalo tak dávno, ale zároveň to v něm probudilo hořký, palčivý a dávno zapomenutý pocit. Honey pokračoval. "Dneska ve škole jsem si teprve uvědomil, jak moc mi chybí. Hlavně mi to připomněly ty holky všude kolem. Měl jsi vidět ty pohledy, když jsem vešel dovnitř. Nechci, aby se na mě takhle dívaly ani ony, ani vy všichni z klubu. Ale dneska jsem si uvědomil, že na této škole, v tomto klubu, to bude ještě dlouho trvat, než to přejde..."
"Co budete dělat?" zajímal se Tamaki. Honey chvíli mlčel, zahleděný do hustého keře, který byl naproti němu. Trochu se pro sebe pousmál, jako by tam viděl něco, co mohl vidět jenom on a jako by mu to něco, pro ostatní neviditelné, povědělo něco tajného, čemu rozuměli jenom oni dva.
"Teď potřebuji prázdniny. Dlouhé prázdniny." Řekl nakonec.

Chvíli takhle spolu seděli, dokud se úplně nesetmělo a oni neprochladli na kost a následně se odebrali zpět do školy. Tamaki si pak pozdě v noci, když spánek stále nepřicházel, uvědomil co byl ten tíživý nepříjemný pocit, který se na něj lepil celý den. Byl to zdrcující pocit prohry. Už v ten moment, kdy uviděl Honeyho bez svého králíčka, věděl, že prohrál. Všechno, co na Ouranu vybudoval se začalo drolit v momentu, kdy ztratili Moriho. Host klub se rozpadá a jeho členové se začínají rozutíkat, jelikož věc, která je svým způsobem stmelovala je pryč. Nemělo cenu si to zapírat. Honey senpai zemřel společně s Morim a zbyl po něm jenom človíček jménem Haninozuka Mitsukuni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SORA 77 SORA 77 | 27. května 2015 v 10:24 | Reagovat

Krásná, i když děsně smutná kapitola, ale to je celá ta povídka. Mimochodem, myslím, že máš špatný označení kapitoly... Nechybí ti čtyřka? (IV.)

2 Thorianna Thorianna | 27. května 2015 v 12:51 | Reagovat

[1]: Jé no jo! Díky za upozornění! :D Nechápu že mi to nedošlo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama