Rozštěp / II. Něco o Kaoru

6. května 2015 v 13:29 | Thorianna |  ROZŠTĚP



II. Něco o Kaoru

Tamaki dorazil do svého pokoje asi v jedenáct dopoledne a ihned po tom, co ze sebe sundal školní uniformu, sebou ve spodním prádle hodil na postel a v myšlenkách se neustále vracel k tomu, co se před pár hodinami stalo. Pokoušeli se utišit pláčící Haruhi, když k nim otevřeným oknem dorazily zvuky ze zahrady. Hlasy, které křičely jeden přes druhého a přitom ty hlasy byly identické. Tamaki došel k oknu a vyhlédnul ven a uviděl dvojčata, jak jdou rychle po štěrkové cestě a křičí na sebe.
"Musíš za mnou pořád dolízat, nemůžu mít aspoň vteřinu soukromí? To jako nemáš nic jiného na práci?! "ječelo to první dvojče, které šlo nasupeně a dělalo obrovské kroky, aby bylo co nejdál od svého bratra, který jej zmateně doháněl.
"Co to povídáš? Pokud se potřebuješ vybrečet, tak mi to řekni, vždyť my dva před sebou žádné tajnosti nemáme!"
"Ne to teda nemáme, ale co když nějaké chci mít? Bohužel ale nemůžu, jelikož tě mám pořád za zadkem! Nechci se vybrečet, chci být jenom sám! Můžu mít aspoň tolik? Nebo jsi na to moc debilní?"
"Přestaň! Myslíš si že mi to není líto? Já Moriho taky znal i když ne tak dobře jako ty-"
"To je právě to!" otočilo se první dvojče na to druhé. "Ty jsi ho tolik neznal. Ty nevíš co prožíval a můžeš stejně jako všichni ostatní jenom domýšlet, proč to udělal! Tys-" vypadalo to, že se první dvojče rozbrečí. Zarazilo se uprostřed slova a zakrylo si obličej dlaněmi. Druhé jej mlčky sledovalo.
"Chceš snad říct, že víš proč to udělal?" řeklo. Chvíli bylo mezi nimi ticho a byl slyšet jak vítr hlučně pohybuje s větvemi holých stromů. Tamaki se podíval na Kyouyu, který to všechno pozoroval s ním. Kyouya mu pohled oplatil, Tamaki si však všiml, že to není pohled, který by byl stejně nechápavý, nebo posmutnělý. Byl to zase jeden z těch jeho rodičovských výrazů. Tamaki se podíval zpět na dvojčata.
To druhé dvojče přišlo blízko k tomu prvnímu, které štkalo do dlaní s kapesníkem v ruce. "Kaoru, ty víš proč to udělal?" Jeho bratr mu odpověděl hlasitým vysmrkáním, při kterém se k němu otočil zády a pomalu šel dopředu.
"Nemyslíš, že by jsi to měl někomu říct?" dorážel na něj Hikaru. "Třeba by to měli vědět- hej! Kaoru!" A obě dvojčata se ztratila z dohledu. Po nic zůstalo ticho. Tamaki zaraženě přemýšlel nad tím, jak dvojčata v takovou chvíli, kdy se to nejvíce očekává, nedrží pospolu.
"Kaoru," zamumlal Tamaki jeho jméno, když se díval na strop svého pokoje. Zbytek dne strávil převážně v posteli, kde buď dospával ráno, nebo byl na počítači a nic nedělal. Cítil se totiž hrozně. Nebyl to ani tak smutek z toho že je Mori opustil, spíše ten pocit, že nedokáže truchlit. Cítil v sobě podivnou prázdnotu, ale nebyla natolik silná, aby jej přinutila k slzám. Ať si vybavoval sebekrásnější vzpomínky, kterých se Mori účastnil, nedokázal uronit ani kapku. Přitom on se vždy kvůli každé maličkosti rozbrečel. Najednou však jako by se něco v něm zapřelo a nedovolovalo mu to. Byl znechucený sám ze sebe, připadal si jako by pro něj Mori nic neznamenal. Ale na druhou stranu si musel přiznat, že znal jenom okraj Moriho charakteru. Třeba to bylo tím, že si nikdy neměli moc co říct. Tamaki se totiž vždycky zajímal jenom o Haruhi, nechával se peskovat od Kyouyi a rozčiloval se nad dvojčaty, ale poslední článek jejich týmu poněkud ucházel jeho pozornosti. Nikdy by si však o Morim nepomyslel, že by si dokázal vzít život. Byl sice tichý, a moc se toho z něj vyčíst nedalo, ale nikdy se nezdálo, že by si žil tak hrozně, že by se kvůli tomu musel zabít. Musel mít nějaké problémy v rodině, se kterými se nesvěřoval... nebo spíš svěřoval, ale jenom pár lidem. Kaoru musel být jedním z nich a Honey senpai určitě taky. Najednou pochopil, jak se Hikaru asi cítí. Moriho tolik neznal a může jenom hádat proč to udělal. Na jednu stranu měl potřebu nechat dohady stranou a nic takového už jenom kvůli Morimu neřešit, ale na tu druhou celý hořel zvědavostí a všechno v něm jej nutilo zjistit pravdu. Nakonec stejně vyhrála ta poctivější část, hlavně protože se nikomu nechtěl dovolávat a na facebooku byli všichni offline.
Takhle přemítal asi do sedmi hodin večer, a zrovna v momentě kdy měl rozdívané dorama a cpal se zmrzlinou mu najednou zaječel do sluchátek zvuk, že mu přišla zpráva. Se zájmem si rozklikl odkaz na chat a zjistil, že mu napsal Hitachiin Kaoru.

Potřebuju s tebou mluvit. Stavím se za deset minut.

Než se stačil slušně obléct a aspoň trochu učesat, už u něj byla služka s tím, že mu přijel host. Vyběhl se jej jak se patří uvítat, ale Kaoru se ani nevyzul, jen se na něj podíval a řekl: "Vezmi si kabát, půjdeme ven."
"Jak myslíš," zamumlal Tamaki zmateně, ale tu podivnou rozhodnost v Kaorově hlase nemohl neuposlechnout. Nedokázal si totiž nevšimnout, že jeho kamarád vypadal hrozně. Pod zarudlýma očima měl tmavé kruhy a vypadal, jako hromádka neštěstí. Nebylo se však čemu divit.
Zatímco je auto vezlo do centra, Kaoru seděl vedle něj a zarytě mlčel. Vypadal, jako by pozoroval ubíhající město, ale Tamakimu bylo jasné, že je v myšlenkách úplně mimo. Čekal, co mu dvojče asi poví. Určitě bude mluvit o Morim a Tamaki byl napjatý jako struna. Naštěstí nemusel čekat dlouho. Vystoupili v řeky Sumidy a Kaoru řekl řidiči, že až budou potřebovat, tak mu zavolají.
Šli spolu podél břehu po vyasfaltované cestě mlčky a pozorovali, jak se od široké hladiny odrážejí světla města. Kolem nikdo nebyl, sem tam pouze projela postava na kole, jinak příjemné prázdno. Kaoru se díval do země a Tamaki přemýšlel, jestli má začít rozhovor jako první, ale nakonec si to rozmyslel. Tiše spolu naslouchali zvuku jedoucího vlaku, který se ozýval v dálce. Tlumené rytmické narážení kovu o kov se odráželo o okolní domy a společně s odrazy světel od hladiny Tamakimu najednou připadalo, jako by byl pod vodou. Kaoru najednou zvedl hlavu.
"Cítím se tak nostalgicky," řekl do ticha a zasněně se díval do dálky. "Ten zvláštní zvuk mi připomíná léto. Pamatuju si, jak jsme jednou seděli s Morim a Honeym u kolejí a zrovna zapadalo slunce."
Tamaki se na něj překvapeně podíval a v duchu si to představil. Kaoru téměř ihned pokračoval. "Všude rostla vysoká tráva, která v tom horku krásně voněla a bylo to pár kilometrů od Honinozukovic sídla v horách. Byli jsme tam tak trochu na samotce, mezi kopci kde už není město, ale jenom příroda. Byli jsme úplně nehlídaní a proto Honey s Morim vždycky odněkud přinesli saké a popíjeli jsme ho pokaždé, když jsme se někam vydali na průzkum." Když to dořekl, tiše se uchektl nad vzpomínkou, kterou měl vybavenou před očima. "Zní to tak dětinsky, ale víš jak je Honinozukovic rodina hrozně tradiční a proto tam neměli wifinu, takže jsme nemohli jenom sedět u počítače, a tak jsme chodili po okolí. Do lesů a do malé vesničky na zmrzlinu, která byla asi dva kilometry daleko. Honey a Mori takhle spolu trávili snad každé léto a jednou mě taky pozvali, jenom na pár dní. Původně měl jet i Hikaru, ale zrovna v tu dobu randil s jednou holkou a chtěl být radši s ní a tak mě tam poslal samotného. Tehdy jsem se s těma dvěma nejvíc sblížil a byl jsem i u toho, jak to všechno začalo."
"Co začalo?" zeptal se Tamaki. Kaori ještě na poslední chvíli uvažoval o tom, jestli by mu to měl opravdu říct a nebo ne, ale zdálo se, že už se rozhodl dávno dopředu.
"No to co bylo mezi Honeym a Morim." Vysvětlil krátce. Tamaki přemýšlel, jestli to správně pochopil, jestli opravdu Kaoru řekl to co si myslel. Když však zachytil jeho pohled, který mluvil za vše, spadla mu brada.
"C - co?" vydal ze sebe nakonec. Kaoru jenom vážně přikývl.
"Bylo to docela dobře promyšlené. Všichni věděli, že jsou tak nějak bratranci, že mají stejné zájmy a pomalu spolu i bydlí, proto to nikomu nemohlo přijít divné. Byli spolu snad pořád a nikdo si ničeho nevšiml, nikdo nad tím ani nepřemýšlel. Bůh ví, co všechno spolu dělali, když jsme si mysleli, že Honey někde poklidně spinká, nebo že se spolu jdou projít do bludiště."
"Cože?! C-chci říct..." zakoktal se zmateně, ale v hlavě si pořád opakoval své cože, protože jednou mu to říct nestačilo. Čím víc nad tím tak přemýšlel, tím víc bylo jeho cože hlasitější. "Opravdu jsem si ničeho nevšiml... teda hlavně bych to do nich nikdy neřekl."
"No o to šlo, ale mezi náma, senpai, když si vezmeš Honeyho, opravdu jsi nikdy neuvažoval o tom, že by mohl být na kluky?" podíval se na něj. Tamaki se zastavil v chůzi. Když nad tím teď přemýšlel, dávalo to smysl. Představa Honeyho s ženou byla směšná stejně jako Tamakiho vize, že se jednou dostane zpátky do Paříže. Vždyť by to ani nešlo.
Tamaki souhlasně zabručel. "Když nad tím tak přemýšlím... kdo všechno o tom ještě ví?"
"Hlavně teda já, co se týče Hikaru, tak si nejsem jistý, já mu to ale neříkal. U Haruhi nevím, možná se ale dovtípila sama. A potom Kyouya, ten o tom věděl taky už dávno."
"Cože? Tak to jako jsem to nevěděl jenom já?!" zhrozil se Tamaki. Kaoru s lišáckým úsměvem pokrčil rameny. "Teoreticky ano. Mohlo vás to taky napadnout, ale nikdo s tím nepočítal, že se to stane."
"Cože?" zaječel znovu. Byl naštvaný a cítil se jako natvrdlý pitomec, ale na druhou stranu se mu trochu ulevilo, když viděl, že se Kaoru směje. Pokračovali pomalu v chůzi a Kaoru se díval na tmavou oblohu. Kousek na sever od nich se černé mraky trhaly jako papír a mezi nimi zářil cípek inkoustově modré oblohy, poseté drobnými hvězdami. Působilo to tak smutně, hlavně v tento černý den.

Kolem nich proběhl pár dvou mladých lidí v teplákových soupravách. Krátce po tom, co je minuli se Kaoru zastavil, aby zvedl kamínek ze země a se svižným rozmáchnutím jej hodil do vody. Mlčky pozorovali, jak se černá hladina plná odlesků pravidelně vlní.
"Jde o to, že ti dva spolu chodili způsobem, který jsem nechápal. Dokonce bych to ani chozením nenazval,"promluvil najednou Kaoru. Tamaki mlčel a tak pokračoval.
"Chvíli spolu byli, chvíli ne. Jeden den se milískovali jako dvě hrdličky a ten další jako bys cítil tu špatnou náladu, která se s nimi nesla. Ve škole samozřejmě ne,"dodal, když viděl, jak Tamaki zase zmateně otevírá pusu, " Na to byli až moc dobří herci. Všechno se dělo pod rouškou, když byli spolu sami, nebo maximálně se mnou. Honey měl Moriho rád, ale prostě patří mezi takové ty lidi, kteří neví co chtějí, hlavně teda ve vztahu ne. Moriho chvíli bral jako kamaráda, jindy jako milence, ale nikdy nezůstal jenom u jednoho. Párkrát se stalo, že mi Mori psal uprostřed noci, že Honey někam vypadnul a pak se vrátil a smrděl jako někdo cizí. Když se ho pak ptal, co to jako mělo znamenat, ten kluk měl ještě tolik drzosti, aby mu řekl: Však my spolu přece nechodíme ne? Mori by nikdy neřekl proti Honeymu křivé slovo a dokonce kvůli němu odmítnul úplně všechny holky, co za ním kdy došly, tak moc ho měl rád. Ale Honey... sakra ani nevíš, jak jsem na něj byl kolikrát naštvaný. Měl jsem chuť ho popadnout a vmlátit do něj trochu respektu a to jsem ještě nekonfliktní, jediný s kým jsem se kdy bil, byl Hikaru. Když jsme byli mladší, měli jsme v jednom kuse krizi a prostě jsme to řešili rameny a pěstmi," na konci této věty se smutně pousmál. Tamaki mu úsměv nejistě oplatil. Kaoru se znovu zahleděl do toho kousku oblohy.
"Prostě to Honey bral jinak. Po svém a tak nějak mu bylo jedno, jak se třeba Mori cítí. Nikdy jsem mu ale nic neřekl, i když jsem si to vždycky dlouho dopředu nacvičoval. Mori to nechtěl. Vždycky jsem mu říkal: Tak se na něj prostě vykašli, sám moc dobře víš, co ti všechno dělá. Snad pokaždé jenom zavrtěl hlavou a řekl, že to nejde. Jednou ale řekl něco, co mi vyrazilo dech. Byli jsme spolu sami a já mu zase promlouval do duše, když se Mori zasněně podíval z okna a řekl mi přesně tohle: Pokaždé, když mi něco takového udělá, tak mám chuť mu říct do obličeje, že je konec. Pak si ale vybavím co všechno jsme spolu prožili a těch okamžiků bylo tolik a byly tak krásné, že mě neustále udržují při životě. Mám pocit, že kdybych se s ním rozešel, tak bych tím zároveň zničil všechny ty cenné vzpomínky. A ty pro mě mají takovou cenu, že jě nějaký Honeyho úlet prostě nepřeváží."
Tamaki užasle naslouchal. To bylo snad poprvé, co slyšel něco tak osobního, co vyšlo z hloubky Moriho nitra. Na hrudi ucítil nepříjemnou tíhu smutku, která jej málem povalila na zem. On nikdy Moriho takhle neznal a ani by si nepomyslel, že by mohl být uvnitř opravdu až takový dobrák. Najednou litoval ještě víc než předtím, že se si s Morim nebyli bližší. Kaoru nechal ta slova vyznít a pak si rychle utřel oči do rukávu a pokračoval.
"Asi před měsícem se rozešli. Jakože už na dobro. Byl to Honey, který to utnul. Možná si už konečně uvědomil, že to nemá smysl a nebo si usmyslel, že má na víc. Tak či onak, Mori to bral vážně těžce. Hodně jsme spolu chodili ven, bral jsem ho hlavně já, třeba jsem doufal, že to nějak rozchodí a tak jsem ho tahal všude možně. Ten první týden byl vážně nejhorší. Nedalo se s ním mluvit, nejedl, pomalu ani nespal a já o něj měl vážně obavy, tak jsem u něj i přespával, aby nebyl sám a neudělal nějakou hloupost.
Uběhl další týden a pár dní a Mori se najednou zlepšil. Jako by se najednou všechno vyřešilo. Měl pořád dobrou náladu, pozval mě s Hikaru do kina a začal si zase užívat života. Měl jsem radost a říkal jsem si, že si to s Honeym konečně vyříkali a přenesou se přes to. Tak jsem prostě polevil v ostraze a přestal jsem dávat pozor a dneska-" Kaoru větu nedořekl, protože se už nezmohl ani na slovo. Tamaki k němu nemotorně přistoupil a pokusil se ho nějak utěšit. Nějak jej objal, nějak poplácal po zádech a mumlal něco ve smyslu, že to bude dobré. Kaoru plakal asi pět minut a dalších deset jenom seděl na patníku a hlasitě smrkal. Když už měl kapesník úplně mokrý a lepkavý, podal mu Tamaki ten svůj.
"Díky senpai... Víte, že jste úplně hrozný utěšovatel,"poznamenal a hořce se zasmál.
"To jsem,"přiznal Tamaki," ale myslím, že by sis měl slzy nechat až na pohřeb."
"Mori bude určitě mít velký, tradiční japonský pohřeb." řekl na to Kaoru.
"No jo," zamumlal Tamaki. Na japonském pohřbu ještě nebyl. Doufal, že jej otec nepřinutí vzít si kimono, vypadal by v něm se svými zářivě plavými vlasy jako idiot.
"Ale stejně si myslím, že to Mori udělal z určitého důvodu a vinit by se z toho neměl nikdo. A ty jsi toho pro něj udělal víc než dost," dodal. Kaoru chvíli seděl a nepřítomně někam hleděl. Pak najednou začal přikyvovat.
"Asi máte pravdu senpai. Díky, že jste mě vyslechnul. Potřeboval jsem s někým mluvit a ... tak nějak jste byl po ruce. A nelituju toho, umíte naslouchat, občas dokonce víc jak Hikaru. " Najednou jej něco napadlo a vyskočil na nohy. "Víte co? Půjdeme se někam napít! Na Moriho počest!"
"C-co? Napít? Jako alkoholu? Vždyť nám ještě není dvacet! Nikde nám nenalijí a tam kde se zeptáme na nás zavolají policii!" vyjekl Tamaki zhrozeně a snažil se setřást Kaoruvu ruku, která jej uchopila za paži a táhla někam dopředu.
"Buďte v klidu senpai, znám podnik, kde nalijí a ještě za směšnou cenu!"
"Tak to jsem teda zvědavý co nám to vlastně budou nalívat," mumlal si pro sebe Tamaki, ale už neměl žádné námitky.


Kapitolu najdete také na stránce:

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SORA 77 SORA 77 | 8. května 2015 v 1:58 | Reagovat

Čtu skoro každé shounen ai ale na povídky z tohohle fandomu (ty dobré) narazím málokdy. Je to moc krásně napsané, děkuju.

2 Thorianna Thorianna | Web | 8. května 2015 v 11:10 | Reagovat

Děkuju ^○^ , taky si myslím že je na ně napsáno hrozně málo fanfikcí, hlavně tedy od českých fanoušků. Přitom se to tak nabízí :D!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama