Rozštěp / I. Něco o Tamakim

3. května 2015 v 17:12 | Thorianna |  ROZŠTĚP


AN: YAY! Moje první takto dlouhá fanfikce! Začala jsem ji psát už před rokem a teď jsem se k ní vrátila a konečně ji dopsala ^^! Fandom je OHSHC a ship je Kyouya/Tamaki a pak ještě jeden, o kterém se dozvíte později. Mangu jsem nečetla, takže pokud by jste našli nějaké nepřesnosti, pravděpodobně to bude tím :D. Povídka je dlouhá, ráda se ve vztazích pitvám, proto než se něco stane, tak si chvilku počtete ^^". První kapitola je ještě taková nemotorná, jelikož jsem ji psala jako úplně první, ale později je to už o něco lepší :).

I. Něco o Tamakim

Suoh Tamaki -celým jménem René Tamaki Richard de Grantaine Suoh- byl obyčejně neobyčejný kluk. Bylo mu sedmnáct let, žil ve velkém domě svého bohatého otce, chodil do třetího ročníku luxusní střední školy a vedl si svůj vlastní host klub, kde sám sebe za nekřesťanské peníze prodával. Tamaki měl pár přátel, které měl rád, měl docela slušné známky a na první pohled působil jako pohledný plavovlasý kluk se stříbrnou lžičkou v puse, kterého může trápit nanejvýš příliš dlouhá hodina matematiky. Měl však jedno velké tajemství, které se nikomu neodvažoval říct. Nebyl tomu totiž ani půlrok co si uvědomil, že ho přitahují i kluci.

Bylo to vlastně úplně nečekané. Jedné znuděné letní noci, kdy mu horko už začínalo lézt krkem se proklikával internetem, když narazil na stránky pro dospělé. Mohla za to náhoda, že se překlikl a místo videa, které původně chtěl shlédnout mu naskočilo video se dvěma pohlednými muži v akci. Lekl se, ale video nevypnul. Vlastně se dodíval do konce a pomalu si uvědomoval své vzrušení. Když z toho šoku další den trochu vystřízlivěl, musel si přiznat, že nikdy o klucích tímto způsobem nepřemýšlel a že mu vlastně ani nevadilo. S dívkami trávil hodně času a neustálé pochlebování se mu líbilo, ale s klukama to přece jenom bylo úplně o něčem jiném. Nazval by to uvolněnějším? Přátelštějším? To také způsobilo, že poněkud ztratil zájem o svou tajnou lásku Fujioku Haruhi. Jeho neustálé pobíhání kolem ní začínalo v ten okamžik uhasínat a uhasínat, až nakonec úplně zmizelo. Ne že by to někomu vadilo. Haruhi si podle jeho názoru spíš oddychla.
Každopádně nehledě na svých pocitech tuto novou věc před svými přáteli umíněně ukrýval. K čemu by jim vůbec toto tajemství bylo? Nač by měl narušovat stabilitu světa, ve kterém žije? Jak by vůbec mohla taková věc něco změnit? Byl ve svém světě relativně spokojený a proto si myslel, že taková drobnost je nepodstatná. To si však jen myslel.
Noc, před tím vším, měl Tamaki sen. Byl to moc krásný sen. Všechno bylo zamlžené a hrany se rozplývaly do ztracena. Na zrak nedbal, myslel na vysněnou vůni neznámého společníka, která byla těžká a intenzivní a přesto sladká a vzrušující a zvedala v něm oceán pocitů. Dál si snil o tom jak jej to cizí a přitom známé tělo jemně hladilo a laskalo a následně uložilo do peřin. Jak se však nad něj naklonilo a Tamaki zaostřil na tu zamlženou tvář, spatřil jednoho z členů klubu.
"Mori senpai?" lekl se a touha po rozkoši jej náhle přešla. Chtěl ho ze sebe shodit, ale nešlo to, jako by byl přilepený. Obličej Morinozuky Takashiho byl nad ním, rozplýval se, přibližoval i vzdaloval, stále stejně bezvýrazný a prázdný. Občas se pohnuly jeho rty, jako by chtěl něco říct, ale nevydal ani hlásku. Vyděšený Tamaki lapal po dechu a házel sebou, dokud se mu nepovedlo spadnout z postele. Kouzlo se vytratilo, obličej zmizel a podivný sen spolu s ním.
Tamaki se rychle vymotal z tlusté peřiny, do které byl zamotaný a vypotácel se k oknu. Rychlým gestem rozhrnul závěsy a otevřel okno. Do pokoje tak vpustil chladný podzimní vzduch, který rozehnal ten těžký a nevydýchaný a mladík zhluboka dýchal, aby vyhnal z hlavy vzpomínku na živý sen. Chtěl si promnout zalepené oči, ale zastavil se uprostřed gesta, když se dostavily matné záblesky z jeho snu. Začalo to jako příjemný erotický sen, který mohl nanejvýš skončit mokrým pyžamem, pak se to ale převrhlo v něco jiného, něco co mu v ten moment přišlo děsivé a zároveň smutné. Znovu si vybavil Moriho obličej, jak teskně v ten moment vypadal, jako by mu něco chtěl říct, ale nedokázal to. Mori toho celkově nikdy moc nenamluvil, Tamaki jej znal teprve pár let a jejich vztah byl poněkud strohý. Většinou na něj byl vždycky nalepený Honey senpai, který tak nějak mluvil za ně za oba a jinak byli snad vždycky někde spolu zašití, když zrovna neměli zákaznice.
Tamaki se zamyšleně díval z okna. Ještě byla tma a ve vzduchu visela těžká mlha. Viděl vláčné oranžové světlo lampy na kraji zahrady, které prolínalo s mlhou, ale mlha jej značně přemáhala.
Brzy bude prosinec. Tamaki vzpomínal na to, jak slavil Vánoce se svou matkou v nádherné přesvětélkované Paříži. Když byl malý, tak Vánoce miloval. Každý rok prožíval atmosféru adventu společně s tamější rodinou. V Japonsku lidé také milovali Vánoce a jejich způsob slavení se na první pohled nelišil, ale Tamakimu to přišlo jiné, než v Evropě. Třeba to bylo tím, že mu chyběla společnost, se kterou trávil Vánoce ve Francii. Tolik by se chtěl vrátit do Paříže a setkat se s matkou, aspoň na Vánoce. Nesčetněkrát přemlouval otce, aby se tam mohl v ono období vydat, ale on jej přešel s tím jeho výrazem nemůžu-s-tím-nic-udělat a vlídně se mu to pokoušel vysvětlit, ale Tamaki už jeho ospravedlňování slyšel tolikrát, že už jej nebavilo je poslouchat.
Jednou dokonce naplánoval útěk do Francie o kterém nikomu neřekl, dokonce ani Kyouyovi ne. Už měl koupenou i letenku do Paříže a sbalené všechny věci, když ale přišel den D, letadlo mu uletělo před nosem. Nebylo by to tím, že by jej nestihl. On se prostě neodvážil. V momentě kdy dorazil na letiště, jej začalo hlodat svědomí a myslel na to, co by se stalo, kdyby se jeho otec, který dělá všechno proto, aby jej začlenil do rodiny, mezi jeho nevlastní sourozence se kterými se nestýkal a babičku se kterou si nerozuměl, dozvěděl o tom, že utekl za hranice do pro něj zakázané země. Byl svázaný svými výčitkami a dobrou vůlí, které jej držely na tomto cizím ostrově. Neubránil se slzám. Tamaki totiž plakal hodně často. Každá maličkost jej dohnala k slzám a on se potom cítil jako hlupák, který není schopný kontrolovat své pocity. Uplakánek.
Ten den zůstal před letištěm a brečel jako dítě, dokud nezavolal Kyouyovi, aby pro něj přijel a i po jeho příjezdu pláč neustával. Kyouya jej zase spaloval svým pohledem dospělého, kterým jej obdařoval vždycky, když se Tamaki choval dětinsky, nebo něco vyvedl. Pak, když už se na něj nedokázal zlobit, tak mu kapesníkem utřel mokrý nos a řekl: "To by jsi přece nebyl ty, kdyby jsi se zase nepokusil udělat nějakou blbost. Přestaň brečet a já tě nechám přespat u mě. O tom tvém pokusu se nikdo nic nedozví." Tamaki si nepamatoval, že by se k němu vždycky chladný Kyouya choval tak vlídně, ale připomnělo mu to, proč ho má tak rád. Ať už Tamaki spáchal cokoliv, Kyouya tu byl, aby ho z toho vytáhl a vždy o všem mlčel jako ryba. Ovšem o své orientaci před ním Tamaki zarytě mlčel. Nechtěl aby to někdo věděl a když nechtěl, aby to věděl i Kyouya, jednalo se o opravdu velké tajemství.
Usnout se už ani nepokoušel, proto se osprchoval, oholil si těch pár chloupků co mu za noc vyrašilo na tváři a oblékl si nažehlenou uniformu. Ještě u snídaně, kterou jedl sám, si pročítal učivo v případě, že by někteří učitelé chtěli zkoušet a pak se vydal luxusním autem do školy. Dorazil opravdu brzy, ještě ani nebylo čtvrt na osm a byl ve škole. Do třídy se mu moc nechtělo a proto se rozhodl, že zakotví v učebně vyhrazené pro jejich host klub. Překvapilo jej však, že učebna není prázdná.

"Senpai! Dobré ráno!" členka klubu Fujioka Haruhi vzhlédla od rozečtené učebnice biologie, pravděpodobně se připravovala na test, který měli psát až další týden a vypadala že se dneska dobře vyspala. "Vás jsem tady nečekala, většinou to bývá Kyouya senpai kdo dorazí takhle brzo!"
Tamaki byl trochu zklamaný, že nebude sám, ale byl rád že ji vidí.
"Dobré ráno," pozdravil ji. "Nemohl jsem dneska spát, tak jsem se rozhodl, že přijedu dřív. Ty takhle brzo jezdíš normálně?" zeptal se a posadil se na červenou pohovku vedle ní.
"Bohužel ano, vzhledem k tomu, že další autobus by přijel moc pozdě a neměla bych čas se ještě trochu připravit na vyučování." Řekla a Tamaki si uvědomil, že jí oprávněně říkají knihomolka (a často taky šprtka). Pilnější studentka snad už ani neexistovala.
"To musí být hrozné vstávat tak brzo normálně," pomyslel si nahlas a při té představě se otřepal. Haruhi však ledabyle pokrčila rameny. "Když si člověk zvykne, tak to až tak hrozné není. Kyouya senpai tu většinou je ještě přede mnou a už něco zařizuje pro klub. Právě proto mě tak překvapilo, že jste přišel vy a ne on."
"Tak to je vážně divné," zarazil se Tamaki. "Třeba se mu něco stalo!" vyjekl ještě před tím, než se stačil zarazit. Dívka se ušklíbla.
"Přeháníte, senpai. Myslím, že prostě jenom vyřizuje něco navíc, tak jak to on vždycky dělá, však ho znáte," a vrátila se k rozečtené učebnici.
Bylo ticho, které přerušoval jenom pravidelný tikot těžkých hodin visících na stěně. Kyouya se nedostavil ani o půl osmé, ani o tři čtvrtě na osm. Haruhi se zeptala, jestli ji nedoprovodí kousek do třídy a Tamaki souhlasil. Po cestě potkali dvojčata. Hikaru a Kaoru, podobní si jak vejce vejci si šibalsky vykračovali chodbou, stejné tváře, stejné tempo, kolikrát i stejně pomrkávali na dívky kolem sebe, nebezpečná souhra.
"Dobré ráno, Hikaru"otočila se Haruhi na jednoho z nich," dobré ráno Kaoru," otočila se na toho druhého. Oba se nejdříve ušklíbli, jelikož jim už zase nevyšla snaha o zaměnění, a pak jí pozdrav oplatili. Tamakiho si všimli až jakoby po chvíli.
"Senpai, neviděl jste dneska Moriho a Honeyho? Většinou tu bývají před námi, měli jsme něco domluveného,"řekli zároveň, zatímco se opírali jeden o druhého.
"Oni taky chybí? Dneska je mimo snad půlka klubu! Co budeme dělat?" panikařil Tamaki.
"To už je opravdu divné, to se snad nikdy nestalo. Určitě se to hned vyřeší, senpai, mohl by jste Kyouyu prozvonit? On už určitě bude vědět co se děje," řekla Haruhi. Tamaki vytáhl mobil, vyhledal Kyouyovo číslo a začal jej vytáčet. Většinou Kyouya přijal hovor hned po prvním pípnutí. Teď jej ignoroval i po desátém. V momentě kdy Tamaki zmateně ukončil volání, zazvonilo na hodinu a spolužáci se rozloučili a s nechápavými pohledy se rozutekli do tříd. Tamaki sotva dorazil ke třídě, když jej přede dveřmi zastavila učitelka s podivně soucitným výrazem.
"Suoh-san, volá vás pan ředitel, měl byste tam jít co nejdřív," promluvila na něj a pak jej nechala na prázdné chodbě samotného.
Když Tamaki plný obav vešel do ředitelny, tak zjistil, že už tam čeká Haruhi s dvojčaty, se stejně zmatenými výrazy v obličeji a u okna zády k nim stál Kyouya. V místnosti byl Tamakiho otec, ředitel školy, který seděl se zachmuřeným výrazem za svým naleštěným stolem, a pak se v místnosti nacházeli asi tři další učitelé a všichni mlčeli a tvářili se jako na pohřbu.
"Kyouyo," promluvil na kamaráda, ale ten se na něj ani nepodíval. Stále nepřítomně zíral z okna a v ruce držel telefon. Chvilku v místnosti vládlo ticho, než promluvil Tamakiho otec. Tamaki si jej nikdy nepamatoval tak vážného.
"Určitě se všichni divíte, proč jsem vás sem všechny takhle svolal a mrzí mě, že vám to musím říct, zrovna já," začal a Tamaki si s Haruhi vyměnil nejistý pohled. "S lítostí vám musím oznámit smutnou zprávu," pokračoval a nikdo v místnosti ani nedutal. Tamakimu v hlavě vířily myšlenky a srdce mu tlouklo jako o život. "Jedná se o vašeho kamaráda Morinozuku Takashiho. Chtěli jsme vám to říci dříve, než ostatním studentům, vzhledem k tomu jak jste si byli blízcí."
Nikdo se neodvážil promluvit. Tamaki cítil, jak se mu nepříjemně svírá žaludek. Znovu si vybavil svůj sen a Moriho obličej, který se vzdaloval a přibližoval a otevíral ústa, jako by chtěl něco říct. Z té vzpomínky mu přejel mráz po zádech. Ještě před tím, než ředitel otevřel ústa, měl pocit, jakoby už věděl co chce říct.
"Váš kamarád Mori si včera vzal život. Oběsil se ve svém pokoji."
Uběhla asi jedna nekonečná minuta, za kterou nikdo nevydal ani hlásku.
"Cože?" vyjekl Tamaki po chvilce.
"A-ale proč?" pípla Haruhi a zakryla si rukama ústa. Dvojčata stála jako opařená. Bylo to snad poprvé co se nezmohla ani na slovo. Nakonec jedno z dvojčat to nevydrželo a vyběhlo ven.
"Kaoru!" vykřiklo dvojče které zůstalo, to se však nezmohlo ani na to aby se za svým bratrem rozběhlo. Haruhi se vydala ke dveřím s tím, že půjde za ním, zarazil ji ale Kyouyův hlas. "Nech ho být, až tě bude potřebovat, tak se vrátí." Všechny oči se upřely na něj. Kyouya se na všechny pomalu otočil a na každého se podíval zvlášť. Tamakimu z toho pohledu přejel mráz po zádech.
"Našel ho Honey senpai. Zrovna tu noc pořádali Honeyho půlnoční přejídání a Honey se ve tři ráno rozhodl pro další chod. Vešel do Moriho pokoje s tím, že jej opět požádá o společnost a místo toho jej našel jak- " odmlčel se.
Ředitel po krátké odmlce promluvil.
"Proč to udělal nikdo neví a rodina ohledně těchto věcí mlčí, pravděpodobně to zatím neví ani oni. Kdyby jste někdo o něčem věděli, třeba že se vám Mori s něčím svěřil, nebo něco naznačoval, jsem si jistý, že by to Moriho rodičům velmi ulehčilo už tak těžkou situaci." promluvil ředitel a stejně jako Kyouya si každého z nich přeměřil zkoumavým pohledem.
"Nicméně, jde o to, že dnes budou některé slečny úplně vyděšené a plné dotazů, hned po tom, co jim tato smutná zpráva bude oznámena a bude to jistě nějakou dobu přetrvávat. Proto vás prosím, jestli by jste nemohli alespoň do pohřbu přerušit chod klubu. Už jenom kvůli Morimu. Ootori-san se o to už postaral," otočil se ke Kyouyovi a ten jenom nepřítomně přikývl.
"Myslím že se nic nestane, když vás pro dnešek uvolním z vyučování. Můžete jít."
Šli spolu tiše chodbou. Za zavřenými dveřmi, které míjeli, slyšeli tlumené hlasy učitelů, jak vykládají látku. Nikdo to neví, nikdo o ničem neví. Mori umřel, už není. Tamaki si to stále opakoval. Přišlo mu to jako nějaký špatný vtip, jako omyl, kterého se někdo dopustil. Jeho mozek to nedokázal nikam zařadit, jeho žaludek strávit a pořád si nedokázal představit, že s Morim už nikdy nebude moci promluvit. Přesto, že toho moc nenapovídal a nikdy si toho moc neřekli, tak přesto jakoby jejich klub bez něj už ani neměl cenu.
A znovu ten sen. Mori jej přišel navštívit ve snu, ve snaze něco mu sdělit a nebo se s ním pouze rozloučit? Mladíka znovu zamrazilo v zádech z toho podivného pocitu, jako když se člověk dotkne něčeho nadpřirozeného.
Došli k učebně kde měli klub a Kyouya otevřel dveře. Byla prázdná.
Hikaru, který šel celou dobu s nimi nahlédnul dovnitř a pak řekl: "Půjdu se podívat kde je Kaoru, uvidíme se později." A utekl pryč.
Tamaki s Haruhi a Kyouyou vešli dovnitř a zavřeli za sebou dveře. V momentě kdy se dveře zacvakly, Haruhi se svalila na podlahu v slzách a hlasitě se rozplakala. Tamaki k ní přiskočil a pokoušel se ji nějak konejšivě udržet v náručí i když dívka plakala čím dál usedavěji. Podíval se s prosebným výrazem na Kyouyu, ten však znovu stál u okna zády k němu a díval se někam do neznáma.



Kapitolu najdete také na stránce:


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama